Barrett, Roger Keith („Syd“)

kytarista, zpěvák, skladatel, malíř

Syd Barrett, vlastním jménem Roger Keith Barrett (6. ledna 1946 – 7. července 2006) se narodil i zemřel v Cambridgi.
Prožil tu i své dětství. Otci Arthuru Maxi Barretovi a matce Winifred se Roger, jak mu říkala jeho matka, narodil v Glisson Road č. 60 jako čtvrté z pěti dětí (měl dva bratry a dvě sestry Alan, Donald, Ruth a Rosemary).

Když bylo Sydovi 11 let, zemřel náhle a tragicky jeho otec, Arthur Barrett, uznávaný patolog. Mnozí soudí, že to později mohlo mít vliv na rozvoj jeho duševní nemoci.

Syd získal svoji přezdívku v patnácti letech, kdy se zhlédl v bubeníkovi místní kapely jménem Sid Barrett. Syd změnil písmenko v přezdívce právě proto, aby se od svého jmenovce odlišoval. V pozdějších letech mu však tato přezdívka začala vadit. Jejímu používání už však nedokázal zabránit. Stala se natolik používanou, že si většina lidí myslí, že je to jeho pravé jméno.

Syd se přidal k Rogerovi Watersovi, Nicku Masonovi a Ricku Wrightovi spolu s kytaristou Bobem Klosem v roce 1965 a záhy pro kapelu, která neustále měnila názvy, vymyslel ten poslední (původně ovšem The Pink Floyd Sound – Zvuk Pinka Floyda – po dvou bluesmanech, Pinka Andersona a Floyda Councila). Roger začal původně hrát na doprovodnou kytaru, aby nakonec skončil u basy. Bob, který hrál na sólovou kytaru, jejíž post převzal od Rogera, však záhy zjistil, že hudba Pink Floyd není nic pro něj a z kapely odešel. Směr skupiny začal záhy určovat Syd. Kapela se do jeho příchodu bavila hraním cover-verzí známých skladeb jiných kapel. Syd však přišel s tím, že budou dělat svoji muziku, „něco jako blues, ale jinak – alternativně“.

Syd tedy začal psát hudbu a texty. Jeho první písně měly velký úspěch na tehdejších párty v klubu Marquee a UFO. V té době vznikly první, zpočátku instrumentální skladby „Stoned Alone“ (údajně nejstarší původní skladba Pink Floyd, která se ovšem nedochovala), Interstellar Overdrive a Astronomy Domine. Kosmická témata, spolu s hravými motivy tehdějšího léta lásky (např. Arnold Layne nebo See Emily Play) slavily obrovský úspěch. Syd se stal také autorem naprosté většiny skladeb prvního alba – The Piper At The Gates Of Dawn a Pink Floyd v čele se Sydem se stali symbolem 60. let v Londýně.

V roce 1967 se však u Syda začaly projevovat psychické poruchy vyvolané pravděpodobně nadměrným užíváním drog (zvláště marihuany a tehdy legálního LSD – spekuluje se o tom, že Syd bral i heroin, to však nebylo nikdy potvrzeno). Syd začal trpět manickými psychickými poruchami a jeho chování se stalo extrémně nevyzpytatelným. Od stavů, kdy se choval zcela normálně až po stavy katatonické ztuhlosti. V té době proslul i svými mnohými „legračními“ výstupy, o kterých se šířily v undergroundu hotové legendy, často hrubě zkreslené. Vzhledem k tomu, že v polovině 60. let užívali drogy téměř všichni členové kapely (snad s výjimkou Rogera Waterse), někteří i spolu s enormními dávkami alkoholu, nebyly jeho výstřelky považovány za nic neobvyklého. Syd se však stával ikonou a jeho popularita tím jen rostla.

Syd však začal svým chováním postupem času ohrožovat nejen osoby ve svém okolí (svoji přítelkyni Jenifer málem umlátil mandolínou, protože si myslel, že je mimozemšťanka a přišla jej zabít), ale i samotnou existenci skupiny. Často se na koncertech stávalo, že Syd nebyl schopen hrát, což způsobovalo kapele nejen ztráty finanční, ale především jí to poškozovalo pověst. Ze stejného důvodu zkrachovalo i nadějně se rozvíjející první americké turné.

Přestože byl v té době Syd hlavním motorem skupiny, která právě pracovala na svém druhém albu (po překvapivém úspěchu Pipera), ostatní členové cítili, že je potřeba se Sydem něco dělat. Jako řešení se nabízel David Gilmour, přítel Syda z dětství a rovněž kytarista. Původní plán, že bude David hrát na koncertech doprovodnou kytaru, připraven za Syda zaskočit v případě jeho neschopnosti, se neosvědčil, stejně jako nápad nechat Syda doma tvořit a hrát koncerty bez něj. Jednoho dne se pro něj již dodávka cestou na koncert nestavila. Syd později doslova mučil Davida Gilmoura tím, že chodil na koncerty své již bývalé kapely, stával těsně pod pódiem a zíral nehnutě na Davida, jako by ho kontroloval. Lidé z jeho okolí ovšem tvrdí, že je docela možné, že si Syd vůbec neuvědomoval, že byl z kapely vyloučen.

Po svém odchodu začátkem roku 1968 se Syd věnoval sólové dráze. V roce 1970 vydal poměrně vděčně přijaté album The Madcap Laughs, na kterém mu velkou měrou pomáhali produkčními pracemi všichni členové Pink Floyd, zvláště pak David Gilmour, který vůči Sydovi cítil dluh a který mu na albu nahrál baskytarové party a Rick Wright klávesy.

Ve stejném roce vydal další album s prostým názvem Barrett. Přestože album opět vyšlo s pomocí jeho bývalých kolegů, jeho kvalita byla ještě o poznání slabší.

V letech 1970 až 1972 se Barrett téměř nevyskytoval na veřenosti. Objevil se pouze v pořadu Johna Peela Top Gear Show a také na jediném koncertu 6. června 1970 v Olympia Exhibition Hall, kde spolu s Davidem Gilmourem a Jerry Shirley za bicími měl odehrát celovečerní koncert. Po čtvrté skladbě však Syd opatrně položil kytaru na zem a beze slova zmizel z jeviště.

Až do roku 1972 nebylo o Sydovi skoro slyšet. V tomto roce však ohlásil triumfální návrat se svou nově zformovanou skupinou s názvem Stars. Jeho spoluhráči byli bubeník Twink (vlastním jménem John Charles Alder) a byskytarista Jack Monck. Skupina však odehrála pouze několik koncertů a rozpadla se ze stejných důvodů, proč byl Syd vyloučen z Pink Floyd. Syd se poté opět stáhl do ústraní.

Syd se znovu objevil v roce 1975, kdy Pink Floyd nahrávali album Wish You Were Here, konkrétně jejich opus Shine On You Crazy Diamond. Syd se zničeho nic objevil ve studiu. Přibral několik kilo, měl oholenou hlavu i obočí a nikoho z jeho spoluhráčů ho nepoznal. Poté, co jim došla totožnost oné osoby, neubránili se slzám. Syd je přesvědčoval, že je už v naprostém pořádku a že by se rád k nim zase přidal. Mezitím se však pokoušel vyčistit si zuby tak, že držel zubní kartáček v ruce, o které si myslel, že je nehybná a skákal nahoru a dolů… Od té doby jej nikdo z jeho bývalých spoluhráčů neviděl.

Přestože Syd nahrál pouze jedno album s Pink Floyd, jedinou skladbu pro jejich druhé album (plus několik kytarových partů) a jen dvě sólová alba, inspiroval celou řadu dalších umělců (včetně punkových kapel jako Sex Pistols, které jej považují za svého guru) a vytvořil kolem sebe doslova kult svých příznivců. Rovněž se pravidelně objevují kompilace Sydových skladeb (včetně tzv. takes, neboli různých velmi syrových nahrávek jedné a téže skladby, jejichž kvalita je často na úrovni dema). Mezi nejznámější kompilace patří album Syd Barrett (vydání prvních dvou alb společně jako dvojalbum), Opel (kompilace dříve nevydaných studiových skladeb + bonusy), Crazy Diamond (The Madcap Laughs, Barrett a Opel vydané dohromady + bonusy), atd.

Od roku 1975 se Roger Barrett nevyskytoval na veřejnosti. Žil se svojí matkou, po její smrti žil sám na okraji Cambridge. Věnoval se svému původnímu koníčku, kterým bylo malování (maloval velká abstraktní plátna). Stal se rovněž terčem senzacechtivých fotografů a fanoušků, což jeho psychickému stavu příliš neprospívalo. Trpěl specifickou formou schizofrenie a také cukrovkou druhého typu. Je také vysoce úpravděpodobné, že potíže s touto nemocí zapříčinily jeho smrt. Syd zemřel osamělý.

Není známo, že by byl Syd někdy ženatý nebo že by měl po roce 1970 stálou přítelkyni.

David Gilmour se cítí být dodnes jeho dlužníkem. Na žádném ze svých koncertů nezapomene hrát skladby Syda Barretta (například Dominoes nebo Love You).