The Final Cut

„poválečný sen“ Album zahajuje jeho hlavní postava („Hrdina“), který poslouchá zprávy ve svém autě včetně oznámení, že náhrada za „The Atlantic Conveyer“, loď, která byla ztracena ve válce o Falklandy, bude postavena v Japonsku a ne v Británii, jak se doufalo. (Tato scéna je použita i na propagačním videu jako úvodní, přestože sama skladba byla vypuštěna).

První sloka je psána v první osobě, jako by Hrdinou byl sám Waters a opět se zde vyjadřuje ke smrti svého otce. To, že Waters použil dosti hovorový (a v mnoha směrech i urážlivý) výraz pro Japonce „Nips“, a to, že se zmiňoval o „všech těch jejich dětech, co páchají sebevraždu“ vyvolal četné námitky a pobouření.

Maggie, zmiňovaná v této skladbě je pochopitelně Margaret Thatcherová, předsedkyně vlády a spolu s argentinským diktátorem Galtierim osoba nejvíce zodpovědná za falklandský konflikt, který se stal nosným tématem alba.

Smyčcový part patří Michaelu Kamenovi.

„tvoje možné minulosti“ Připomínka železničních vagónů (tzv. „dobytčátků“), neboli „cattle trucks“ se týká toho, jak nacisté odváželi Židy, Romy, homosexuály, nepohodlné lidi a disidenty do koncentračních táborů.

Gilmourovo kytarové sólo je jedna z mála kompozic, které zde měli jiní členové kapely než Waters.

Text otištěný v bookletu obsahuje i část, která není zpívána.

„jeden z mála“ Hlavní postava v této a další písni je učitel (nejspíše ten z The Wall), který se vrátil jako veterán z války a učí se znovu normálně žít.

Původní název skladby měl být „Teach“. Skladba je dalším příkladem použití „seznamů“ jako textu. Titul skladby pochází ze slavného citátu Winstona Churchilla na adresu pilotů RAF po bitvě o Anglii („Never, in the field of human conflict was so much owed, by so many, to so few“ – „Na poli lidských konfliktů dosud nikdy nevděčilo tolik (lidí) za tak mnoho takové hrstce.“).

„když tanky prolomily obklíčení“ Komentovat tuto skladbu, její motiv, název, historii je poměrně složité. Součástí alba „The Final Cut“ je až od vydání CD reedice v roce 2004. Všechna předchozí vydání tuto píseň neobsahují a mají pouze 12 skladeb. Pojďme tedy postupně:

1. Tato skladba byla původně určena pro album The Wall (a Waters ji spolu s Bring The Boys Back Home dokonce považoval za jednu z nejdůležitějších), přesto byla nakonec, možná z důvodu nedostatku prostoru, vypuštěna. Stejně jako řada dalších skladeb, na jejichž základě později album The Final Cut vzniklo. Fanoušci ji přesto mohli znát z filmové verze The Wall, kde byla použita jako úvodní skladba. Byla také součástí živých vystoupení, ovšem ve vydaném záznamu Is There Anybody Out There? The Wall live 1980-81 také chybí. Skladba tak byla mimo filmu dostupná na singlu, který vyšel pro podporu The Final Cut. Což samo o sobě opět jen umocnilo názor mnoha fanoušků, že The Final Cut není nic jiného, než materiál, který se jaksi nevešel na The Wall. Poprvé skladba oficiálně vyšla až na kompilaci Echoes – The Best Of Pink Floyd v roce 2001. Při přípravě reedice alba The Final Cut v roce 2004 byla zařazena jako track č. 4 a ve všech následujících vydáních již figuruje jako organická součást díla.

2. Tento text je možná tím nejosobnějším, který kdy Roger Waters napsal. Popisuje velmi epicky jeden z hlavních motivů alba The Wall a vlastně i The Final Cut – smrt Watersova otce Erica Fletchera Waterse, který zahynul při vylodění spojenců v jižní Itálii, konkrétně při bránění předmostí u Anzia v lednu 1944. Se ztrátou otce se Roger Waters vyrovnává dodnes, je to moment, který zásadním způsobem ovlivnil nejen jeho život, ale také celou jeho hudební tvorbu.

3. Název písně je pro českého posluchače poněkud obtížně přeložitelný, a to především kvůli pravidlům českého jazyka. Waters použil v názvu i v textu označení německého těžkého tanku (Panzerkampfwagen) Tiger, překlad by tedy správně měl znít „Když se Tigry osvobodily“. To ovšem našince poněkud tahá za uši, zvolili jsme proto poněkud upravený a smysluplnějí (byť méně doslovný) překlad „Když tanky prolomily obklíčení“.

„hrdinův návrat“ Hrdina je sužován vzpomínkami na smrt svého kamaráda střelce z bombardéru a zjišťuje, že není schopen o tom mluvit ani se svojí ženou.

Tato skladba byla téměř jistě určena pro The Wall, ale později vypuštěna.

Tvoří také B-stranu singlu Not Now John, rozdělená do dvou částí (Part I a Part II). Druhá část obsahuje jednu sloku, která na albu není. Bohužel, materiál, který byl použit na tomto singlu se neobjevil ani na pozdějším vydání CD, i když k tomu byla šance.

„dělostřelcův sen“ Dělostřelcův a v širším smyslu i ten „poválečný“ sen byla vize světa bez tyranie, útlaku a strachu, kde mohl kdokoliv chodit bezpečně po ulicích, kde se nikdo nemusel bát ani tajné policie ani teroristů (zmínka o krvavém útoku IRA na armádní kapelu v Hyde Parku v roce 1981).

Saxofonové sólo je dílem Rafa „Baker Street“ Ravenscrofta a tvoří jeden z nejlepších momentů alba a možná i díky tomu je tato skladba (jako jedna z mála) akceptovatelná i pro Gilmoura a potažmo i zbytek kapely.

Text, který se zmiňuje o „rohu jakéhosi cizího pole“ je vypůjčen ze sonetu o první světové válce „The Soldier“ od Ruperta Brookea, jednoho z obyvatel Grantchesteru.

Původní verš byl ale jiný, než ten nakonec použitý:

„If I should die think only this of me:

That there’s some corner of a foreign field

That is forever England“.

Video EP verze začíná touto skladbou a my můžeme vidět, že Hrdinův/učitelův syn zahynul na Falklandách. Hrdinu hraje Alex McAvoy, který hrál i učitele ve filmové verzi The Wall.

Rogerova ústa jsou také vidět, když mluví ke svému psychiatrovi, který se jmenuje „A. Parker-Marshall“ (Allan Parker byl režisérem filmové verze The Wall a Marshall její producent).

„paranoidní oči“ Jednoduše řečeno, toto je příběh Hrdinova středního věku, kdy svůj strach i vzpomínky, ale také nenaplněné „povídačky“ o slávě a hrdinství (ony naslibované „vzdušné zámky“) utápí v alkoholu.

První polovina skladby je téměř orchestrální.

„dej ty svý špinavý pracky pryč od mý pouště“ Druhou polovinu alba zahajuje nejlepší ukázka holofonické nahrávky – raketa, kterou zde rozhodně není možné přeslechnout, je údajně odpálena před posluchačem, proletí mu nad hlavou a exploduje za zády. Tohoto efektu prý nejlépe docílíte tak, že se postavíte přesně doprostřed mezi dva reproduktory (ne sluchátka, tam to moc nefunguje…).

Waters si neodpustil, aby se zde nezmínil o těch nejpalčivějších válečných problémech své doby (od Libanonu a Afghánistánu až po Falklandy – tedy onu pustinu, již obývalo jen několik lidí a tisíce ovcí).

„fletcherův pamětní domov“ Titul je opět připomínkou Watersova otce (jeho celé jméno bylo Eric Fletcher Waters), kterému bylo i samotné album věnováno. Waters zde navrhuje, aby byli všichni mocní světa soustředěni v jednom domově a mohli si tak zkoušet svoje „hračky“ sami na sobě a nakonec by mohlo být uplatněno „konečné řešení“ (odkaz na „konečné řešení židovské otázky“ tedy vyhlazování Židů za druhé světové války). Další velmi působivé kytarové sólo je důvodem, proč se tato skladba líbí i Gilmourovi. Píseň je jedním z nejsilnějších bodů Video EP, kdy představuje Napoleona v obleku, který je mu příliš velký a také Thatcherovou a různé jihoamerické generály („meat packing glitterati“), kteří se hádají o poloze kroketové koule, zatímco Winston Churchill jen přihlíží…

„southamptonský dok“ Přístav v Southamptonu je místo, odkud již tradičně odjíždějí britští vojáci do různých válek a konfliktů, ten falklandský nevyjímaje. Je to také místo, kam se jich už tolik nevrací…

Skladba je asi nejotevřenějším obvinění Margaret Thatcherové za válku o Falklandy. To ona třímá kluzké otěže, zatímco statečně mává odplouvajícím vojákům na rozloučenou. Waters používal během svého sólového turné v roce 1987 pozměněný druhý verš druhé sloky („the slippery reins of state“), aby odstranil i ty poslední pochyby…

„poslední bodnutí“ Ve filmové branži je termín „final cut“ používán pro poslední úpravy filmu před přidáním soundtracku. Titul této písně však vychází ze hry Williama Shakespeara „Julius Caesar“, kdy jeho slavná poslední slova, kdy jej jeho kolegové senátoři ubodali v senátu byla „to poslední bodnutí (the final cut) bylo to nejbezcitnější ze všech“. Potom se César otočil, aby se podíval kdo mu je zasadil, a když to zjistil, ponesl neméně slavnou větu „I ty, Brute?“ Brutus byl totiž Césarův nejbližší přítel a zradil jej.

Tohoto názvu se týká i jeden z obrázků ve vnitřním obalu, který ukazuje Waterse zezadu ve vojenské uniformě z první světové války s nožem v zádech a cívkami s filmem v podpaží. Opět je to narážka na režiséra Allana Parkera, který Waterse údajně zradil tím, že mu „nedovolil“ hrát hlavní postavu ve filmu The Wall.

Gilmour zde má opět příspěvek v podobě kytarového sóla. Text pak jasně odkazuje k The Wall, pro kterou byl jistě původně určen – je to velmi osobní výpověď depresemi zahlceného člověka, uvažujícího o sebevraždě.

Na video EP je při této skladbě promítána série černobílých fotografií žen v práci a při zábavě v různých dobách.

„ne teď, johne“ V této skladbě lze zaslechnout jediné vokály, které zpívá někdo jiný než Waters, a sice David Gilmour. Ženské vokály nemají uvedenou autorku.

Píseň je o další postavě, o někom, kdo chce skrýt svou hlavu v písku a nestarat se o to, jaký je svět kolem něj.

Poslední řádek textu se několikrát opakuje, nejdříve v lámané italštině, poté dosti ubohé španělštině, pak ve francouzštině a nakonec hovorové angličtině, který má parodovat britskou posedlost trávit prázdniny na kontinentu. Podle mnohých je v písni zakomponován také odkaz, vzpomínka na dalšího pacifistu mezi slavnými hudebníky, zavražděného Johna Lennona.

Not Now John byla jediná skladba, která byla na singlu vydána s jinými vokály a přidáním sborů, které ji trochu zklidnily (místo slovíčka „fuck“ používají „stop“). Proto se také někdy označuje jako „polite“ (klidná) nebo „obscured“ (zahalená) verze.

Na promo videu je zde představován „typický anglický lenoch“, očividně se nudící v práci, unaven věčným soupeřením s pracovitými Japonci.

„dvě slunce na obloze“ Vypravěč, ať už je to Hrdina nebo sám Waters, zde řídí auto během západu slunce a pozoruje ve zpětném zrcátku, jak se slunce ztrácí za mosty a horizontem. Náhle je však oslepen dalším „sluncem“ přímo před svým předním sklem – nukleární explozí. Jeho slzy se vypařují, aby zanechaly jen dřevěné uhlí místo očí. Waters pak vyčítá to, že ten, kdo bombu odpáli ani neviděl tváře těch, které zabil a nemusel poslouchat jejich nářek. Dětské hlasy, které při této scéně na albu křičí, patří s největší pravděpodobností Watersovým vlastním dětem Harrymu a Indii.

Pro lepší vyznění jsme zvolili překlad „dvě slunce na obloze“, přestože správnější by bylo „dvě slunce při západu (slunce)“. To je ovšem poněkud krkolomné…

V této skladbě hrál na bicí Andy Newmark, protože Nick Mason měl „problémy s tím, jak najít styl, který by se Watersovi líbil“. Je tak velmi pravděpodobné, že poslední nahrávku na posledním albu Pink Floyd s Rogerem Watersem nahrál Waters bez přispění kohokoliv jiného z Pink Floyd. Saxofon patří opět Ravenscroftovi.

Na rozdíl od ostatních „koncepčních“ alb Pink Floyd (nehledě na Watersovu sólovou činnost) končí toto album velmi pochmurně. Ironie posledního verše („nakonec si budeme všichni rovni“) dost možná i povzbudila ty, kteří se rozhodli pokračovat v tom, co bylo známo jako skupina Pink Floyd.