The Wall

Předehra k ‚velkému divadlu‘.

„Osobně?“ Studiové album začíná téměř neslyšitelnými slovy „…we came in?“ – „…jsme vešli?“, které ovšem nedávají smysl, dokud si neposlechnete celé album a nezachytíte větu na samotném konci „Isn´t it where…“ – „Není to snad místo, kam…“.

Úvodní skladba si vypůjčila název od názvu turné z roku 1977 „Pink Floyd – In The Flesh“. Název je vlastně geniální slovní hříčkou. „In the Flesh?“ znamená „Osobně?“ – ve skutečnosti skupina tuto skladbu nikdy nehrála živě, protože ji za ni hrála „zástupná kapela“ (viz „surrogate band“). Tuto kapelu na pozdějším turné tvořili:

Snowy White – kytara, Willie Wilson – bicí, Andy Bow – baskytara a Peter Woods – klávesy. V roce 1981 nahradil Snowyho Whitea Andy Roberts. Zatímco první část skladby je na albu ještě s otazníkem, aby posluchač mohl zapochybovat, zda se jedná skutečně o Pink Floyd osobně, druhá část již nepřipouští pochyb.

Narodil se Pink. První z návratů do dětství a mládí členů Pink Floyd.

„Tenký led“ Myšlenka na „tenký led moderního světa“ je možná převzatá ze skladby Jethro Tull „Skating Away On The Thin Ice Of A New Day“ z roku 1974. Ikonický dětský pláč otevírá příběh hlavního „hrdiny“ Pinka.

První cihla v Pinkově zdi.

„Další cihla do zdi, část 1“ Tou první pomyslnou cihlou je ztráta jeho (tedy Watersova) otce, Erica Fletchera Waterse. Jeho smrt během 2. světové války je pokračováním těžkého osudu Watersovy rodiny. Jeho děd totiž padl v 1. světové válce.

Skladba je typická Watersovým bolestným textem a především výrazným a mnohokrát citovaným basovým rifem, který je na několika místech překryt staccatem Gilmourovy kytary. Na turné v roce 1987 hrál Waters tuto skladbu společně s dvěma následujícími jako jeden kus. Krátký úryvek z této skladby byl přidán i na turné Pink Floyd v roce 1994 před Another Brick In the Wall, part 2.

Pinkova školní léta.

„Nejšťastnější dny našich životů“ Je snad někdo, kdo by věřil, že jsou to ty nejkrásnější roky v našem životě? Roger tomu očividně příliš nevěří.

Ve filmu je Pink přistižen při činu, kdy psal ve škole „pod lavicí“ básničky. Učitel mu je zabavil a aby ho co nejvíce ponížil, „tu nejosobnější“ před třídou přečetl. Není příliš jasné, proč je onou básničkou, která by měla být lyrická a citlivá, zrovna úvodní sloka písně Money z alba Dark Side Of The Moon… Že by to bylo kvůli její nesmírné popularitě v USA…?

V každém případě jde o vyjádření velmi nepřátelského postoje vůči arogantním, povýšeným a přesto doma ponižovaným učitelům. První velká kritika zkostnatělého vzdělávacího systému Velké Británie.

Pinkovy školní útrapy pokračují.

„Další cihla do zdi, část 2“ Waters se zde nemůže smířit se zatuchlým prostředím – škrobeným, plným arogance a zpátečnictví. Kritikové použili text k této skladbě jako bič na cokoliv, co se jim na Pink Floyd nelíbilo. Hlavní námitky však měli moralisté proti tomu, že skladba je „výrazně proti vzdělávacímu systému“ a přitom neváhali Pink Floyd vtáhnout do problému samotné bezbranné děti tím, že členy školního pěveckého sboru ze sousedství nahrávacího studia „přinutili“ zpívat vokály o tom, že nepotřebují žádné vzdělání ani kontrolu myšlení. Paradoxem je, že členové sboru nedostali za svůj počin ani kopii alba (resp. dostali ji i s věnováním až poté, co si jejich učitel stěžoval u EMI).

Ve skutečnosti však Waters v této skladbě varuje před krutými a zkostnatělými učiteli, kteří zabraňují svobodnému rozvoji dítěte a nutí ho pohybovat se po stále stejných kolejích osvědčených postupů. Navazuje tak tématicky na předchozí The Happiest Days Of Our Lives.

Z této skladby se stala jedna z nejznámějších skladeb vůbec, nejen pro svůj pulzující basový riff a provokativní text. Není divu, že se stala například i hymnou studentů v Jihoafrické republice když se bouřili proti vzdělávacímu systému a byla tam proto zakázána.

Text uvedený v bookletu neodpovídá přesně skutečnosti – jednak je uvedena pouze první polovina (byť druhá je prakticky stejná) a jednak není přesný v některých detailech („leave the kids“ a „leave us kids“ apod.).

Malý Pink roste, dospívá, své strachy, běsy a obavy sdílí v rozhovoru se svou přespříliš pečující matkou.

„Matka“ V této písni Pinka poprvé napadá, jestli by nebylo lepší si kolem sebe postavit zeď. Waters připustil, že tato skladba není jen kritikou jeho vlastní matky a její výchovy, ale i „jakékoliv jiné matky, která své dítě drží tak zkrátka, že mu neumožňuje svobodně žít“.

Na skladbě se podílelo i několik dalších hudebníků, kteří nejsou uvedeni v seznamu účinkujících. Jsou to mimo jiné i Jeff Porcano (bicí), Lee Ritenour (kytara) a neznámý hráč na klávesy.

Zajímavostí je, že v bookletu, dokonce u některých reedic na CD, je odlišný text. Zatímco ve finálním mixu zpívá Waters „Is it just a waste of time“, tedy „Je to jen ztráta času?“, v bookletu je zřejmě původně zamýšlený verš „Mother, am I really dying“, tedy „Matko, opravdu umírám?“. Tato verze textu je použita také ve filmu The Wall. Mimochodem – spojení „Opravdu umírám?“ zde není použito poprvé. Objevuje se už v textu skladby Julia Dream.

Poslední návrat do dětství, Pink propadá strachu z války.

„Sbohem, modré nebe“ Tato skladba zahajovala druhou stranu prvního LP. Goodbye Blue Sky je směs akustické kytary a kláves se skvělou ukázkou Gilmourova zpěvu, který se výborně hodí jako citlivá „mezihra“ po bombastickém úvodu a zklidňuje tak (alespoň na chvilku) styl hudby.

Ve filmu tato skladba následuje po druhé části When The Tigers Broke Free a doprovází ji vynikající animovaná sekvence.

Hlas dítěte v úvodu skladby patří Watersovu synovi Harrymu.

Pinkovo dospívání, přicházejí první deprese.

„Prázdná místa“ Tato převážně instrumentální skladba je dalším dokladem zmatků panujících během finálního mixu alba. Původně na ni měla navazovat skladba What Shall Do We Now, která má v základu velmi podobný zvuk a textově navazuje. Ta se však na finální mix alba nevešla kvůli stále bobtnající délce alba.

Během koncertů byl původní text nahrazen jiným, který lépe koresponduje s navazující What Shall Do We Now (možná původně zamýšlená verze textu i pro studiové album, upravená až s vyškrtnutím What Shall…?). Navíc text studiové verze zcela neodpovídá textu uvedenému v bookletu některých edic alba – v závěrečném verši namísto uvedeného „How shall I complete the wall“ zpívá Rodger „How should I complete the wall“ (tedy s větší dávkou nejistoty, spíš „Jak jen bych měl dokončit tu zeď“).

A aby toho nebylo málo – na prvních CD vydáních byla tato skladba chybně uvedena jako jeden kus s Young Lust.

V této skladbě je ukryt další „tajný vzkaz“, ovšem s tím, že patří spíše k těm notoricky známým. Ta malá hrstka šťastlivců, která má patřičnou výbavu může zachytit slova:

„Congratulations, you have just discovered the secret message. Send your answer to Old Pink, care of the funny farm, Chalfont“.

Deprese rostou.

„Co teď uděláme“ Tato skladba (přirozené vyvrcholení poněkud rozvleklé Empty Spaces) byla z alba stažena na poslední chvíli, kvůli úspoře místa. Mohlo se totiž stát, že dvojalbum se stane trojalbem a tím pádem bude prakticky neprodejné. Bylo však příliš pozdě na to, aby byl text odstraněn i z bookletu, takže první vydání obsahovalo text skladby, která na albu vůbec nebyla. Tato skladba byla součástí filmu a byla uváděna také při živých vystoupeních, doprovázena depresivními, ovšem strhujícími animacemi Geralda Scarfea.

Pink dospěl, jako umělec poprvé ochutnává „velký“ svět.

„Mladej chtíč“ Waters požádal Gilmoura, aby s ním sdílel vokály, které zní téměř stejně drsně jako The Nile Song. Waters tuto skladbu pojal jako „příběh vlastně kterékoliv kapely na cestě“. Telefon, kde mluví milenec Pinkovy manželky byl pouštěn ze záznamu, ale telefonní operátor je skutečný a neměl vůbec potuchy, čeho se stal součástí pří živých vystoupeních…

Deprese vrcholí, znechucen tím, co ho obklopuje, zradou své manželky a rozpadem svého manželství, Pink zcela zdemoluje hotelový pokoj.

„Jeden z mých záchvatů“ Tato idea měla svůj reálný původ v tom, že některé, zvláště punkové kapely se tímto způsobem bavily na svých turné – Nick Mason dokonce jednou ironicky prohlásil, že mnoho z jeho kolegů toto povýšilo na umění. A jsou v tom opravdu dobří.

Ve filmu při této skladbě hraje v televizi film „The Dambusters“. Jeden z hlavních představitelů toho filmu je i Leonard Cheshire, který založil charitativní nadaci, pro kterou Roger Waters uspořádal show The Wall Live in Berlin v roce 1990.

Kytarový part, jehož autor Lee Ritenour nebyl uveden v seznamu účinkujících, měl hrát Gilmour, který to však odmítl, protože „neměl žádný nápad, co tady hrát“.

Hlas na albu měl původně namluvit Roger Waters, ale Bob Ezrin nakonec (naštěstí) nalezl jistou ženu, která byla ochotná tuto část namluvit.

Tato skladba byla překvapivou volbou pro B-stranu singlu Another Brick In The Wall, part 2.

Originální CD vydání uváděla tuto skladbu rozdělenou na dvě části a některá CD dokonce uvádějí tuto skladbu pod názvem „One Of My Tunes“!

Jako většina chtivých a sobeckých mužů nechápe Pink, proč ho jeho manželka opustila. Vypočítává všechno to „úžasné“, co jí dal.

„Teď mě neopouštěj“ Ve filmu se zde promítají fotomontáže a animace, které by daly Freudovi rozhodně dostatek materiálu ke studiu…

Znechucený Pink už „ví“, že nepotřebuje kolem sebe vůbec nikoho. Zeď roste a izolace bude brzy dokonalá.

„Další cihla do zdi. část 3“ Ve filmu má nahrávka poněkud jiné tempo, stejně jako například Mother. Během živých vystoupení následovala za touto skladbou delší instrumentální „koláž“ Last Few Bricks, složená z motivů jednotlivých písní první části alba. Last Few Bricks jednak vytvořila gradující hudební most k vyniknutí poslední skladby první poloviny představení, Goodbye Cruel World, jednak poskytla prostor pro dostavbu posledních částí zdi, která tak definitivně oddělila skupinu od publika.

Velké dílo bude brzy u konce.

„Posledních pár cihel“ Skladba, která byla pouze součástí živých představení.

Instrumentální „koláž“, složená z motivů jednotlivých písní první části alba. Last Few Bricks jednak vytvořila gradující hudební most k vyniknutí poslední skladby první poloviny představení, Goodbye Cruel World, jednak poskytla prostor pro dostavbu posledních částí zdi, která tak definitivně oddělila skupinu od publika.

Zeď stojí, Pink je v bezpečí. Izolován od zbytku světa, již naprosto odcizen přátelům a všem, které miloval. Je čas se s krutým světem rozloučit.

„Sbohem, krutý světe“ Tato skladba ukončovala první LP dvojalba i první část koncertu. Ve zdi, téměř dokončené, už do zcela ztemnělé arény září místo pro jedinou, poslední cihlu. A právě uprostřed tohoto „okna“ se Pink/Waters loučí se světem. Spolu s posledním „Goodbye!“ cihla zapadá na své místo, hudba utichá, vše se ponořuje do tmy, aby se po několika okamžicích rozzářila světla v celé aréně – a ZEĎ, oddělující podium od diváků, se před před jejich zraky poprvé zjevuje v celé své mohutnosti.

Baskytara v této skladbě je podle Waterse jedna z nejlepších od dob Careful With That Axe, Eugene. Český velikán Jára Cimrman by to okomentoval slovy „Prosím, můžeme o vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s proti tomu dá dělat.“

Pink je uzavřen za svou zdí a oddělen od okolního světa a víc a víc propadá svým depresím a halucinacím – červi už se zažrali do jeho mozku, jakákoli pomoc se zdá zbytečná.

„Hej, ty“ V textu Hey You se poprvé objevuje zmínka o červech – dalším ze symbolů alba. Charakterizují Pinkovu chorobu, zosobňují představitele totalitní moci nad Pinkovým vědomím…

Skutečnost, že text k této skladbě byl v originálním bookletu na jiném místě, je jen dalším důkazem zmatků, které vydání alba doprovázely – byla na poslední chvíli přesunuta na jiné místo alba. Na baskytaru tu hraje David Gilmour.

Píseň byla kompletně vypuštěna z filmové verze, přestože se má za to, že v raných střizích se zde jisté části vyskytují.

Při živých vystoupeních zahajovala Hey You druhou polovinu koncertu, bez jakéhokoli upozornění. Skupina byla skryta za zdí, včetně doprovodné světelné show. Diváci zírali do zdi… To byl zbytek původní Watersovy myšlenky, že takto by měla skupina odehrát celou druhou polovinu představení, aby tak demonstrovala odcizení od diváků. Nakonec se tato myšlenka zdála přece jen příliš „drsná“, zůstala v této formě jen u Hey You. V koncepci představení se objevilo několik technických „vychytávek“, díky nimž mohli členové Pink Floyd hrát v otevřených průhledech zdi, na zdi, před zdí… Zeď se tak stala přirozenou součástí samotné show, nejen oddělujícím mementem.

Waters hrál Hey You během svých koncertů v roce 1984/5 a skupina ji hrála jako přídavek na turné P·U·L·S·E k albu The Division Bell z roku 1994.

Příliš pozdě si Pink uvědomuje důsledky svého jednání.

„Je tam venku někdo?“ David Gilmour se odmítl neustále přít s Watersem, proto raději pozval externího muzikanta, aby nahrál kytaru pro tuto skladbu. Řekl, že by sice mohl hrát prsty, ale ne srdcem. Stejně tak prosazoval to, aby Bob Ezrin byl uznán jako spoluautor, protože tato skladba byla jeho nápad.

Zvuky, které vydávají jakoby „rackové“ jsou dost možná přímo z Echoes, dialog byl převzat z amerického westernového seriálu „Gunsmoke“ (epizoda s názvem „Flandango“).

Waters později tuto skladbu přepracoval (přidal některé zvuky jako background) jako skladbu pro jistou charitativní organizaci a skladbu ukončil ironickým „yes…“

Stále v (teď již zdemolovaném) hotelovém pokoji Pink zvažuje svoji situaci a stále více propadá depresivním stavům a apatii.

„Nikdo doma“ Píseň je velmi osobní výpovědí, plnou vzpomínek, navíc (zřejmě nezamýšleným) dokladem Watersova vztahu ke svému okolí. Je plná odkazů na reálie doby, na své kolegy, jejich zvyky a podobně.

Verš „elastic bands keeping my shoes on“ („elastické pásky, které drží mé boty pohromadě“) je přímou narážkou na chování Syda Barretta několik posledních týdnů před tím, než opustil kapelu. Tehdy se Syd běžně objevoval s botami staženými izolepou. Ona „obligátní Hendrixova trvalá“ je zase narážkou na kopírování módních „idolů“ – RW v rozvoru pro Mojo magazín v roce 2009 přímo zmínil, že ji měl Syd, Rick i Eric Clapton. Navíc například Syd se často stával terčem posměchu i kritiky spoluhráčů i přátel. Nejslavnější historka, která se váže k Sydově účesu, vypráví, že před jedním koncertem, kdy už všichni ostatní stáli připraveni na pódiu, nemohli nikde Syda najít. Nakonec ho našli v šatně, jak si do vlasů vtírá směs rozdrcených pilulek Mandrax a gelu na vlasy. Poté Syd vběhl na pódium, kde ovšem záhy v teple reflektorů začal jeho šílený účest tát a Syd tak ze všeho nejvíc připomínal (ke zděšení svých kolegů) obrovskou kapající svíčku.

Ironická poznámka o „grand piano to prop up my mortal remains“ („velké piáno, jež podpírá mé posmrtné ostatky“) je rýpnutí do Ricka Wrighta, kterého v této době Waters už opravdu nemusel… Stříbrná lžička není o nikom konkrétním, ale odkazuje zcela jasně k drogám, propálené díry v košili jsou charakteristikou všech, telefonování do prázdného domu je zase Watersovou osobní traumatizující zkušeností. A boty Gohills? Podle Waterse Gohillsky, to byl prostě Syd.

Pikantní výklad nabízí verš „Got those swollen hand blues“ – tato fráze je obrazné označení pro masturbaci, ovšem v rozhovoru z roku 1980 Waters tento výklad popřel, verš prý odkazuje k verši z Comfortably Numb „When I was a child I had a fever, my hands felt just like two balloons“, tedy k jeho problémům s otékajícíma rukama. Ovšem výklad moderátora Jima Ladda se Watersovi zdál velmi dobrý. Takže kdo ví…

Když Roger Waters předváděl tuto skladbu živě, například jako součást turné s The Pros And Cons Of Hitch Hiking, měl na pódiu i patřičné rekvizity („hotelový pokoj“ se stolem, židlí, obyčejnou lampou a televizí. Dokonce mohl přepínat programy, jejichž zvuky byl slyšet z reproduktorů PA systému). Během představení The Wall byl hotelový pokoj vyklopen z levé části již stojící zdi.

Bleskový střih, Pinkovy myšlenky se navracejí zpět k válce. Ve svém polovědomí se pink cítí podveden „neschopností“ otce vrátit se.

„Vera“ Pro vyjádření Pinkových pocitů zklamání z tohoto“podvodu“ Waters využil odkazu na miláčka vojáků 2. světové války, herečku a zpěvačku Veru Lynn, která v jedné ze svých písní slíbila, že „we will meet again some sunny day“ („jednoho slunečného dne se znovu potkáme“). Vera Lynn byla umělecky aktivní od roku 1924 do roku 1996, v roce 2009 se s výběrem svých hitů „We’ll Meet Again: The Very Best of Vera Lynn“ dostala na vrchol britského albového žebříčku UK Albums Chart a stala se tak ve svých 92 letech nejstarší ženou v čele žebříčku. V roce 2017 pak s kolekcí Vera Lynn 100 dosáhla na 3. místo. 20.března 2020 se Vera Lynn dožila neuvěřitelných 103 let.

Na začátku skladby je slyšet kratičká ukázka z písně Very Lynn „The Little Boys That Santa Claus Forgot“ – stejná skladba je slyšet i na samém počátku filmu ještě před úvodními titulky.

Pink v halucinacích prosí, v myšlenkách cítí depresi z války.

„Přiveďte ty chlapce zpátky domů“ Waters se vyjádřil, že tato skladba není jen o vojácích, kteří by se měli vrátit z fronty, ale i o muzikantech, kteří by se měli vrátit z turné. Podle něj jde o klíčovou skladbu celé The Wall. V rámci obnoveného turné pojal Waters ztvárnění skladby opravdu impozantně a jako jeden z vrcholů představení – v rámci projekce ji doprovázel také slavným citátem prezidenta USA Dwighta D. Eisenhowera: „Every gun that is made, every warship launched, every rocket fired signifies, in the final sense, a theft from those who hunger and are not fed, those who are cold and not clothed.“ Tedy „Každá zbraň která je vyrobena, každá válečná loď která je spuštěna, každá vypálená raketa znamená v důsledku krádež na těch, kteří mají hlad a nejsou nakrmeni, kterým je zima a nejsou oblečeni.“

Smyčce ve studiové verzi nahrál Joe Porcano (otec Jeffa Porcana). Odlišná verze této skladby, značně přepracovaná s účastí Portarddullaisského mužského pěveckého sboru tvoří B-stranu singlu When The Tigers Broke Free.

Pink v hotelovém pokoji zkolaboval, show je v ohrožení. Manažer přivádí doktora, aby píchl Pinkovi injekci, která by ho opět postavila na nohy.

„Pohodlně otupělý“ Motiv písně má základ ve skutečné události, kdy jednou donutili Waterse, aby odehrál představení, přestože bral velmi silné léky proti hepatitidě. Jde o vrcholnou skladbu Pink Floyd, pro mnoho fanoušků tu vůbec nejlepší. Proto zústává velkým paradoxem, že je založena na demu skladby, kterou David Gilmour napsal pro svou sólovou desku, ale protože ji nepovažoval za příliš povedenou, uložil ji „do šuplíku“. Poté, co ji přinesl do studia k případnému využití, byla doplněna Watersovým skvělým textem a po mnoha různých pracovních verzích (vydaných v rámci The Wall Immersion Box Set většinou pod pracovním názvem The Doctor) vykrystalizoval finální mix, nadčasová píseň, jejíž součástí je také brilantní kytarové sólo, patřící ke klenotům rockové historie. Sólo je tak slavné, že dokonce dostalo svůj vlastní název („Come On Big Bum“). V celosvětové internetové anketě časopisu The Rolling Stone bylo čtenáři zvoleno nejlepším kytarovým sólem 20. století, před neméně slavným počinem Jimmyho Page v Zeppelinovské Stairway To Heaven. Sám Gilmour dnes považuje tuto skladbu za nejlepší, kterou kdy s Pink Floyd nahrál. Comfortably Numb je tak ceněná, že ji řada umělců převzala do svého repertoáru – na svých koncertech ji hraje (a skvěle!) například i taková legenda, jakými dnes jsou američtí Pearl Jam.

Během představení The Wall hrál a zpíval Gilmour své party v 15ti metrové výšce, na hřebeni stojící zdi.

Skladba je tak oblíbená, že byla součástí prakticky všech následujících turné Pink Floyd, Davida Gilmoura i Rogera Waterse. Většinou jako závěrečný kus celé show (v rámci turné P·U·L·S·E byla zařazena jako finále základní části koncertu).

Injekce zabírá, show může začít…

„Ta podívaná musí pokračovat“ Waters chtěl původně tuto skladbu napsat ve stylu Beach Boys a zároveň ve stylu Pink Floyd (tedy co nejlépe) a dokonce si Beach Boys objednal, aby mu zpívali vokály. Tento plán selhal poté, co se sami Beach Boys rozhodli, že materiál na albu není rozhodně nic pro ně a místo nahrávání pro Pink Floyd odjeli na vlastní turné. Místo toho zde vokály zpívají Bruce Johnston (který nahradil Briana Wilsona v Beach Boys v roce 1965), Joe Chemay (což byl externí zpěvák Beach Boys), Stan Farber, Jim Haas a John Joyce.

Skladba od počátku měnila svou délku – v jednotlivých reedicích se délka skladby liší. Původní verze měla navíc několik řádků textu, které byly nakonec z alba vypuštěny z obav nad jeho přílišnou délkou. V bookletu však zůstaly, a to i v pozdějších reedicích. Stejně tak je vypuštěný text použit při živých vystoupeních. Jedná se o původně pátý až osmý verš „Do I have to stand up / Wild eyed in the spotlight / What a nightmare Why! / Don’t I turn and run“, tedy „Musím si fakt stoupnout / S divokým pohledem do záře reflektoru? / Jaká to noční můra. Proč / Se neotočím a nezdrhnu?“

Skladba nebyla součástí filmové verze.

Pink vstupuje na koncertní pódium, ale myslí si, že je někdo jiný. V jeho mysli se rodí diktátor.

„Osobně“ Tato skladba je částečnou reprízou úvodní skladby (ovšem již bez otazníku v názvu a pochopitelně s jiným textem). Na varhany Hammond hraje Freddie Mandell a píseň ve filmové verzi zpívá Bob Geldof.

Přestože se jedná jen o pouhou fikci, tato a následující dvě skladby jsou často terčem kritiky těch, kteří hledají paralely s reálným světem. Příčinou jsou především texty odkazující na rasistické zločiny, útlak a diktaturu. V roce 1987 se totiž v Londýně vyskytovala rasistická grafitti, která měla stejný motiv zkřížených kladiv, jaký je použit jako znak ve filmu (i na albu Is There Anybody Out There? The Wall Live 1980-81 z roku 2000). Přestože ve filmu hrálo mnoho reálných skinheads (Tilburg hammerskins), většina nesouhlasila s tím, co Geldof představoval a protestovala proti tomu.

Pink se naplno „mění“ v diktátora a povoluje uzdu nejhorším myšlenkám.

„Utíkej jako ďas“ Na první poslech je pulzující baskytara a elektrická kytara velmi podobná disko nebo „military“ stylu 2/4 tempa a tvoří tak z hudby velmi jednoduchý kus, ale ve skutečnosti je to asi ten nejlepší základ pro Watersův text, který je stejně přímý jako hudba.

Při původních živých vystoupeních na turné The Wall i na Waterových sólových tour tuto skladbu doprovázelo nafukovací prase a Roger měl neskutečnou zálibu ohlašovat tuto skladbu jako „Run Like Fuck“ s věnováním „všem paranoidním dítkům v hledišti“.

Tato skladba patří zároveň k oblíbeným Gilmourovým kouskům, který k ní napsal hudbu když pracoval na svém sólovém albu v roce 1978. Hrál ji pravidelně na svých sólových turné.

Pink Floyd tuto skladbu hráli často jako úplně poslední přídavek, kdy osvětlovači a mistři na světelné efekty spustili něco, čemu říkali „utajený faktor číslo deset“. Což nebylo nic jiného, než odstartování úplně všech (i jednotlivě úžasných) efektů, včetně výbuchů v přední části pódia, laserů, světelných panelů pod pódiem, které někdy zobrazovaly text nebo názvy skladeb, které se změnily při této skladbě v ohnivé peklo, končíčí současně s posledním tónem mohutným výbuchem. Nutno podotknout, že energetická náročnost měla za následek četné výpadky proudu… Tímto velmi efektním závěrem vyvrcholil také památný koncert Pink Floyd na pražském Strahově v roce 1994.

Ve filmu „La Carrera Panamericana“ při této skladbě nahradil Guy Pratt Rogera Waterse a změnil i text z „…send you back to mother in cardboard box“ na „send you back to New York“.

Pinkův svět zaplavuje zlo, diktátorova „armáda“ si podmaňuje svět – na scénu vstupují kladiva.

„Čekání na červy“ Diktátorův (polo)vojenský dav (paralela s SA ?) je charakterizován během filmu i show slavnými „pochodujícími“ zástupy kladiv, dalším z ikonických symbolů The Wall.

Pink/Waters zde používá megafon, aby řídil pochod „těch pravých“ různými částmi Londýna do Hyde Parku (všimněte si zvláštního smíchu v pravém reproduktoru někdy kolem 2’24“).

Ve Watersově demo nahrávce pro album mají červi, symbol morálního a citového rozkladu, mnohem větší prostor.

Pinkova krize dostupuje vrcholu, když v něm náhlý záchvěv lidství probudí touhu volat o pomoc.

„Zastavte“ Ve filmu je tato krátká sloka čtena Pinkem z knihy jeho vlastní poezie. Recituje i další „básně“, které můžeme vystopovat v Your Possible Pasts z alba The Final Cut a v 5.11am (The Moment Of Clarity) ze sólového alba Rogera Waterse The Pros And Cons Of Hitch Hiking.

Ve snaze se zachránit Pink upřel svou naději k soudu. Je sám sobě soudcem, žalobcem i obhájcem, byť zosobněním soudu jsou oni pověstní červi. Jediným trestem a zároveň spásou je pro Pinka zničení jeho zdi, postavení se tváří v tvář jeho skutečné situaci a přehodnocení jeho vztahů ke společnosti. Zeď je stržena a Pinkův příběh končí.

„Přelíčení“ Skladbu napsal Waters společně s Ezrinem, a je Watersovým vlastním pojetím stylu operet Gilberta a Sullivana ze 30. let. Poté, co soudce Pinka odsoudí ke stržení zdi, je rozsudek za frenetického řevu přihlížejících vykonán a Pinkův příběh vrcholí.

Vřískot, který doprovází strhávání zdi ve filmové verzi je symbolem toho, jak těžké je pro Pinka ztratit svou „ochrannou“ zeď. Během živých vystoupení byla v závěru skladby lepenková zeď, která až dosud dělila pódium od diváků, za mohutného rachotu stržena…

Epilog.

„Vně zdi“ Závěr alba nejlépe vystihují Watersova vlastní slova:

„Poslední skladba prostě říká ‚Fajn, tak to bylo ono, teď jsi to viděl. Je to to nejlepší, co jsme opravdu mohli udělat. A celé album nebylo to, co jsme my. Tohle jsme my. Je to jen ukázka toho, co bychom být mohli, toho, za co ty nás považuješ‘.“

Tato skladba byla pro film nahrána znovu, opět s Pontarddulaisským mužským pěveckým sborem.

Samotný název skladby je snadno pochopitelný, ovšem hůře přeložitelný – resp. překlady českému uchu nezní příliš zvukomalebně. Ať už použejeme námi zvolené „Vně zdi“ nebo například kostrbaťejší „Mimo zeď“…

Živá vystoupení měla různou hudební podobu, vlastně jinou pro každé představení. Obvykle celá kapela včetně doprovodných hudebníhů uprostřed cihel a pouze s akustickými nástroji odehrála a odzpívala píseň, která do jisté míry relativizuje předchozí těžko stravitelný příběh.