Ummagumma

„ASTRONOMICKÁ DOMINANCE“ [Live] Gilmour se zde projevil jako velmi schopný nástupce Syda Barretta, dokonce v jednom z jeho nejlepších kousků. Ten (ač v té době téměř 30 let starý) se objevil i na turné v roce 1994 v takřka nezměněné podobě.

„OPATRNĚ S TOU SEKEROU, EVŽENE“ [Live] Vynikající oživení oblíbeného koncertního čísla, které bylo předtím dostupné jen jako B-strana singlu Point Me At The Sky. Všechny známé živé verze této skladby jsou obecně označovány za lepší než verze studiová. Tato verze je jednou z těch velmi odvážných a Watersův vřískot si v ní rozhodně nezadá s těmi nejtvrdšími horory.

„ZADEJTE KURZ SMĚR SRDCE SLUNCE“ [Live] Přestože tato verze má téměř dvojnásobnou délku oproti verzi studiové, kromě délky nejsou rozdíly mezi verzí na albu Saucerful Of Secrets a zde tak velké. Snad s výjimkou jedné drobné odlišnosti v textu a toho, že skladba obsahuje více Rickova „tureckého potěšení“. Větší délka je způsobena především mnohem pomalejším tempem.

„TALÍŘEK PLNÝ TAJEMSTVÍ“ [Live] Přinejmenším americká vydání alba Ummagumma rozdělila tuto skladbu do čtyř částí (Something Else, Syncopated Pandemonium, Storm Signal a Celestial Voices), přestože jsou jednotlivé názvy částí vypuštěny z pozdějších vydání, včetně toho na CD (na některých edicích jsou uvedeny Parts 1 – 4). O jednotlivých částech – viz album A Saucerful Of Secrets.

„SYSYFOS“ Instrumentální příspěvek Ricka Wrighta k druhé části alba byl pojmenován podle postavy z řecké mytologie. Správně by však mělo být Sisyphus, tedy česky Sisyfos. Král, který vybudoval Korynt a provinil se tím, že uvěznil Thanatose, boha mrtvých, takže nikdo nemohl umřít. Byl za to potrestán tím, že ve světě mrtvých musel valit těžký kámen do kopce jen proto, aby se mu vždy těsně pod vrcholem vysmekl a skutálel se zase do údolí.

První část je tvořena mystickým syntezátorem a tympány. Druhá část zní, jako by si ji Pink Floyd vypůjčili z nějaké romantické klavírní sonáty z éry klasicismu, přestože je tento zvuk brzy překryt dosti odlišným sólem na varhany Ricka Wrighta. Třetí část je velmi experimentální. Závěrečná část, zahájená zpěvem ptáků se nejvíce opírá o Wrightův Mellotron a příležitostně se navrací k motivům z první části.

Jen velmi málo posluchačů mělo to štěstí slyšet tuto skladbu živě. Jedna z příležitostí byla například na velmi důležitém koncertu v roce 1970 v Birminghamu, kdy nedorazil jeden náklaďák s vybavením a Pink Floyd byli nuceni zařadit náhradní a velmi improvizovaný program, který z koncertu učinil netradiční zážitek.

„GRANTCHESTERSKÉ LOUKY“ Skladba, kterou zahuje zpěv ptáků, je první ze dvou Watersových příspěvků k albu. Jde o jednoduchou píseň o nádherné, nezničené přírodě v okolí Cambridge, kde on i zbytek členů Pink Floyd trávili mnoho času v dobách svého dětství a mládí (například David Gilmour měl ve zvyku chodit se koupat do blízké řeky Cam). Watersův příběh o liškách, ledňáčcích a pohodě slunného odpoledne výborně zachytil atmosféru britského venkova v létě.

Skladba přechází v další kousek, kdy moucha létá „mezi reproduktory“ a Waters ji rozmačká něčím, co by klidně mohlo být nelichotivou kritikou na jeho práci.

Skladba byla hrána i jako „Daybreak“, část The Man. Wrightova hra na klávesy byla později vypuštěna.

„NĚKOLIK DRUHŮ MALÝCH PLYŠOVÝCH ZVÍŘÁTEK SHROMÁŽDĚNÝCH V JESKYNI A DOVÁDĚJÍCÍCH S PIKTEM“ Watersův další příspěvek, později parodován ve skladbě „To Roger Waters Wherever You Are“ od Rona Gesina z jeho alba „As He Stands“.

Skladba obsahuje nespočet různých (zvířata imitujících zvuků), které byly vytvořeny pomocí syntezátorů a následně hrány v opačném směru či různou rychlostí, různě mixovány a upravovány. Text je pak jakousi slátaninou, obsahující výrazy skotského nářečí, ale i Watersovo blábolení. Je prakticky nepřeložitelný, proto překlad neuvádíme. Ostatně – zcela mu nerozumí ani rodilí angličtí mluvčí. Celkově bychom to mohli popsat jako pokus opilce vyprávět o svých zážitcích ze středověké bitvy. O tom jak se bál, jak nemohl uzvednout svůj meč, jak jej tím mečem nakonec někdo přetáhl… Přestože významu zcela nerozumí ani britové, jak už bývá u fanoušků Pink Floyd dobrým zvykem, řada z nich se po celá léta snaží dopátrat hlubšího významu této skladby. A přitom je možná pravda mnohem prozaičtější – trochu toho správného stimulantu může dokázat velké věci. Mimochodem, Piktové byli dávní obyvatelé Skotska.

V době „elpíček“, často za cenu zničení desky, bylo možné zachytit první z (později velmi oblíbených) Watersových tajných vzkazů, a to tak, že byla deska hrána v opačném směru. V prvním vzkazu říká „Bring back my guitar“, na konci skladby „It was Pretty avant-garde, wasn´t it?“, zatímco klepal prsty o stůl. Zcela na konci je téměř neslyšné „Thank you“ (v levém reproduktoru).

Je-li nahrávka puštěna správným směrem (a správnou rychlostí), je velmi špatně slyšet recitovaná poezie, mixovaná do „živočišných“ zvuků a přednášená skotským patosem. Bohužel, jedna z mála nevýhod CD je ta, že naprosté většině posluchačů (nejsou-li vybaveni velmi drahou a vlastně už profesionální technikou umožňující nastavovat směr a rychlost přehrávání CD), je tato „libůstka“ upřena.

Skladba nikdy nebyla hrána živě (možná naštěstí pro fanoušky), přestože Watersův zpěv ala „Šílený Skot“ bylo možno zaslechnout během příležitostných vystoupení, jejichž součástí bylo i Embryo.

„TRNITÁ CESTA“ První a druhá část jsou instrumentální. První je hrána na akustickou kytaru s předabovanými glissandy a drobnými stopami elektrické kytary. Druhá část je více tvořena elektrickou kytarou, která je však elektronicky zkreslena. Plynule přechází v třetí část, mnohem příjemnější skladbu, kde se Gilmour mohl projevit nejen jako autor textu, hudby a kytarista, ale také jako bubeník.

Gilmour vždy spatřoval velký rozdíl mezi psaním vlastního textu a spoluprací s Watersem, kterého v tomto případě odmítl.

První část skladby byla původně (v prosinci ’68) nahrána pro BBC pod názvem „Baby Blue Shuffle in D Major“. Pod svým názvem byla předváděna jako část The Journey.

„ZAHRADNÍ SLAVNOST VELKÉHO VEZÍRA“ Je pravděpodobné, že Mason „podváděl“, když pro první a třetí část požádal o spolupráci svou bývalou manželku Lindy, profesionální hudebnici, aby nahrála flétnu (mimochodem, Ron Geesin, který spolupracoval s Watersem na albu Music from the Body, psal pro Lindy hudbu).

Druhá část je sérií experimentů na perkuse, někdy také s elektronicky upraveným zvukem. Jako většina elektronicky upravovaných nahrávek se i tato táhne dlouho a dlouho a dlouho…