Delicate Sound Of Thunder

„ZÁŘI DÁL, BLÁZNIVÝ DÉMANTE (Části 1-5)“ Při premiéře ve Francii v červnu 1974 a na dalších koncertech před vydáním na albu byla tato skladba hrána jako jeden celek i s některými pasážemi pozdější druhé části (resp. 6-9 podle členění na některých edicích alba). Společně s dalšími dvěma dlouhými skladbami (Raving And Drooling a Gotta Be Crazy, které se staly základem pro další album Animals) tak tvořila značnou část vystoupení. Zajímavostí je, že podle některých dobových kritik byl tento nový materiál „nezajímavý, postrádající melodii a zcela dle zvyku Pink Floyd příliš a příliš dlouhý“. A přesto se Shine On You Crazy Diamond později stala stěžejní skladbou nového alba Wish You Were Here a jedním z klenotů rockové historie.

Původně byla skladba inspirována Gilmourovým melancholickým kytarovým tématem, které bylo nahráno s vynikajícím doprovodem kláves Ricka Wrighta. Melodie skvěle odráží jakousi melancholii a smutek v textu, který je zcela bez pochyb o Sydu Barrettovi – tvoří jedinou výjimku, kdy se Waters věnoval ve své písni svému bývalému kolegovi a dlouholetému příteli naplno a bez jakéhokoliv skrývání.

Nahrávání této skladby bylo doprovázeno (kromě dusné atmosféry ve studiu) mnoha drobnými, ale nesmírně vyčerpávajícími problémy. Pro album nebyl nikdo ve skutečnosti „zapálený“ a skupina pracovala víceméně mechanicky a bez ducha (což ovšem není na albu nijak poznat), pod značným tlakem producenta a nahrávací společnosti, aby už už bylo k dispozici nové album „veleslavné“ skupiny, jež dobyla svět předchozím The Dark Side Of The Moon. Z této situace také vzešel motiv obalu alba. Je celkem známý přístup Davida Gilmoura, který navrhoval použít na jednu stranu již téměř hotovou Shine On You Crazy Diamond a „druhou stranu něčím zaplácnout“, ať je klid. Waters náladu ve studiu komentoval například tak, že titul by klidně mohl být „Wish We Were Here“, tedy „přál bych si, abychom tu byli my“. Často také docházelo k drobným nehodám. Například se kapele zdálo, že první nahrávka není dost dobrá, a tak po týdnech úmorné práce začali nahrávat znovu. Když už se zdálo, že je nahrávka v pořádku, zjistilo se, že nějaký zvukař přidal na některé stopy omylem echo a skladba tak byla opět nepoužitelná. Nálada ve studiu tomu odpovídala…

Nakonec byla skladba rozdělena na dvě části a rámuje tak celé album. Úvodní část skladby je na původních vinylových kopiích a nových reedicích uváděna jako „parts 1-5“ (v některých vydáních se můžeme setkat s označením „part one“):

Part 1: 0’00“ – 2’09“ (Wright/Waters/Gilmour)

Part 2: 2’09“ – 3’54“ (Gilmour/Waters/Wright)

Part 3: 3’54“ – 6’27“ (Waters/Gilmour/Wright)

Part 4: 6’27“ – 8’42“ (Gilmour/Wright/Waters)

Part 5: 8’42“ – 13’30“ (Waters)

„ZNÁMKY ŽIVOTA“ Skladba zahájená zvukem plovoucí loďky byla vystavěna na jednoduché kytaře a syntezátoru a jedná se vlastně jen o částečně předabovanou demo verzi (na originálním demu byl navíc hlas Nicka Masona). Atmosféra skladby udává tón celému albu.

Původně měla být tato krátká instrumentálka titulní skladbou alba, jedním z několika uvažovaných názvů byl právě titul Signs Of Life. Tato varianta byla nakonec zavržena, protože název skladby by mohl vyvolat mnoho sarkastických poznámek, hlavně z tábora přívrženců Rogera Waterse a jeho spolupracovníků. Nutno však poznamenat, že název, jaký album nakonec dostalo, Waterse potěšil určitě mnohem víc…

„UČIT SE LÉTAT“ Založena na klávesové instrumentálce Jona Carina vypráví tato píseň o tom, jak se David Gilmour učil létat. Gilmour byl známý tím, že v minulosti často chyběl při nahrávání, a jen se na dálku přes své kolegy omlouval, že „se učí létat“.

Anthony Moore, pozdější manažer skupiny Slapp Happy, napsal na toto téma text za významné asistence právě Davida Gilmoura. Uprostřed skladby jsou použity reálné záznamy komunikace paradoxně nikoli Davida Gilmoura, ale Nicka Masona s řídící věží během jeho první sólové pilotáže.

Pozměněná verze této skladby se stala prvním singlem na světě, který byl vydán pouze na CD (EMI CD EM 26), přestože EMI vydala několik málo vinylových kopií pouze pro propagační účely.

Storm Thorgerson navrhl dvě promo videa, jedno z nich bylo promítáno i během živých vystoupení.

„JEŠTĚ DALŠÍ FILM“ Poněkud mdlá skladba, která se line v typickém floydovském tempu a jedině kytarové sólo tvoří zajímavý vrchol skladby. Přesto je považována (hlavně Nickem Masonem) za vrchol alba, pravděpodobně hlavně díky pozornosti, které se zde těší Masonovy bicí a perkuse Jima Keltnera a Stevea Formana.

Filmový dialog použitý ve skladbě jako background je převzat z monologů Marlona Branda z filmů „On The Waterfront“ a „Casablanca“ a také Bogartova věta „You´ve got to listen…“ je odpovědí na Bergmanovu otázku „What have I done?“ (asi v 5’24“).

„KOLEM DOKOLA“ Instrumentální přídavek k Yet Another Movie, se kterým je často spojován jako jedna stopa. Existuje i nikdy nevydaná pětiminutová verze.

„NOVÁ MAŠINÉRIE Část. 1“ Pravděpodobně jedna z nejhorších věcí, možná ta vůbec nejhorší (záleží na vkusu, samozřejmě), kterou kdy Pink Floyd nahráli, minimálně od roku 1970, s Gilmourovým téměř recitovaným textem, který je protlačen přes Vocoder a podpořen pouze klávesami.

David Gilmour prohlásil, že titul nemá nic společného s Welcome To The Machine z Wish You Were Here.

„SMRTÍCÍ MRÁZ“ Trošku smutný a melancholický kousek, tvořený kytarovými rify od začátku do konce, s doprovodem saxofonu a kláves. Někdy (při živých vystoupeních) přidával Gilmour i své vokály.

„NOVÁ MAŠINÉRIE Část. 2“ Pokračování první části v naprosto stejném duchu.

Poznámka: New Machine a Terminal Frost byly údajně napsány několik let před vydáním tohoto alba. To jen podporuje názor mnoha fanoušků, že se jedná o starší „odpad“, čemuž odpovídá také výsledná kvalita…

„ŽAL“ Dlouhou dobu se mělo za to, že text je o Rogeru Watersovi, avšak David Gilmour to popřel s tím, že text je inspirován jistou básní. I když přiznal, že si nepamatuje jakou. Poprvé ve své kariéře napsal Gilmour text dříve než hudbu. Poslední verš „of promises broken“ byl také dlouho velkým favoritem na titul celého alba.

Vynikající zvuk kytary na počátku skladby (a během živých vystoupení i na jejím konci) byl objeven Gilmourem při improvizaci s PA systémem na zvukové zkoušce před koncertem v losangelesské Sports Arena pravděpodobně již v dubnu 1975 – během turné k albu Wish You Were Here. Gilmour později uvedl, že kytara byla nahrána jako první a zcela samostatně.

Celkově se jedná o vznešeně řečeno „dobře zvládnutý floydovský standard“. Skladba je dodnes velmi oblíbená, byla součástí setlistu obou závěrečných turné Pink Floyd a také turné k albu Rattle That Lock Davida Gilmoura. A pro mnoho fanoušků trochu napravuje poněkud rozpačitý dojem z celého alba, trochu ve smyslu „konec dobrý, všechno dobré“.

„ŽOLDÁCI“ Titul je vypůjčen ze Shakespearovy hry „Julius Caesar“, a sice z citátu Antonia: „Cry ‚Havoc!‘ and let slip the dogs of war.“ Stejně pojmenoval svoji knihu i známý spisovatel Frederick Forsyth.

Text, který nemá nic společného s Dogs z alba Animals, je Moorem rozvinutá myšlenka Davida Gilmoura „we all have dark side“ – „všichni máme temnou stránku“, který je mimo jiné také rýpnutím do Rogera Waterse.

Poměrně nevydařený (v této jinak standardní skladbě) je zde však Pageho saxofon. Sama skladba bývá často fanoušky označována jako jedna z nejhorších, kterou Pink Floyd stvořili. Přesto se stala běžnou při vystoupeních a živá verze, nahraná v listopadu 1987 v Atlantě, se stala součástí singlu s One Slip.

Promo video pořízené ke skladbě bylo promítáno na koncertech.

„ODVRACET SE PRYČ“ Tato skladba je téměř klasickou floydovskou baladou, zpívanou nad základem, který tvoří citlivé varhany, završenou navíc výrazným Gilmourovým kytarovým sólem.

Text opět napsal Moore s přispěním Davida Gilmoura.

„JEDNOHO DNE“ Úvodní zvuk vichru dává brzo prostor nezapomenutelnému a mrazení v zádech nahánějícímu basovému riffu (za přispění tzv. Bison Echo Boxu), který je doprovázen téměř identickým stacattem klávesových riffů a jednoduchými, ale výraznými bicími. Nakonec se přidává i elektrická kytara. Basová kytara je nahrána na dvě stopy, Gilmourova kytara je na třetí stopě a další Watersova kytara je na další stopě.

Tato skladba byla a je velmi oblíbená a bouřlivě přijímaná při živých vystoupeních – byla součástí mj. turné Pink Floyd P·U·L·S·E 1994, turné Davida Gilmoura k Rattle That Lock 2015, turné Rogera Waterse k Is This the Life We Really Want 2018 a byla také součástí setlistu turné Nick Mason’s Saucerful of Secrets 2018-2019.

Ve filmu Live At Pompeii a na většině koncertů měl tento kousek mnohem strašidelnější název („One Of These Days I´m Going To Cut You Into Little Pieces“ – tedy „Jednoho dne tě rozsekám na malé kousky“). Mimochodem, jedná se o celý „text“ skladby, který je také jedním ze dvou vokálních počinů Nicka Masona v rámci tvorby Pink Floyd.

Poznámka: Byť doslovný překlad by měl znít „Jednoho z těch dnů“ nebo „Jeden z těch dnů“, použili jsme frázi v češtině obvyklou a používanou.

„ČAS“ Tato skladba je velmi slavná díky své úvodní kakofonii, která obsahuje zvuk bezpočtu hodinových strojků, jež naráz začnou zvonit, odbíjet a cinkat ve všech možných zvukových podobách. Tento kousek byl nahrán zároveň i jako jakýsi test kvadrofonního zařízení ve studiu EMI a je také dobrým testovacím materiálem pro různá přehrávací zařízení (ta nepříliš kvalitní si s takovým přívalem „výšek“ prostě neporadí). Celé to má vyjadřovat Watersův strach ze stárnutí (stejně jako mnohem výmluvněji text, který následuje) a také jeho strach z toho, že čas jen tak plyne kolem a vlastně nic se neděje (docela ironie, když si uvědomíme Watersovy osudy…). Gilmour a Wright později zpívali tento kus, doprovázeni doprovodnými zpěvačkami.

Gilmourova hra na kytaru je v této skladbě s ničím nesrovnatelná a jeho sólo zde je často citováno a bylo i několikrát přepsáno v různých učebnicích hry na kytaru.

Původní verze skladby, uváděná živě před vydáním alba, byla mnohem pomalejší a s výrazně vyššími vokály.

Watersův text, který se zmiňuje o „setrvávání v tichém zoufalství“ a o „pravém angličanství“ vychází z autobiografické knihy s názvem „Walden“ z roku 1854 autora Henry Davida Thoreaua, kde se objevují věty typu „masy mužů jen tráví své životy v tichém zoufalství“.

„NA ÚTĚKU“ Název je Watersovým synonymem pro slovo paranoia (Waters má v oblibě užívání takovýchto synonym). Toto téma jen dokresluje video, které bylo při této instrumentálce promítáno na floydovské kruhové plátno. Muž v nemocniční posteli na kolečkách projíždějící bez svého i cizího přičinění ponurými nemocničními chodbami čím dál tím větší rychlostí, aby na závěr vyjel ven na runway a vznesl se do oblak. V tomto okamžiku se při koncertech na pódium snesla obrovská nafukovací postel a explodovala v záři plamenů. V rámci turné P·U·L·S·E nahradil postel model letounu.

Převážná část skladby je vytvořena na VCS3 syntezátor, výsledný efekt celé skladby byl potom dotvořen hudebním inženýrem Parsonsem. Scénu, kdy Waters zkouší různé zvuky na VCS3 právě pro tuto skladbu, stejně jako její jednu ranou verzi, můžeme vidět ve filmu Live At Pompeii.

Při představeních, která předcházela nahrávání tohoto alba (Pink Floyd vždy raději „zkoušeli“ novou hudbu na obecenstvu dříve, než ji nahráli) měla tato instrumentálka naprosto jiný, rockový zvuk, založený na baskytaře a sólu na varhany a byla uváděna jako Travel sequence (ta vyšla jako bonus v rámci The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set).

Výslednou verzi skladby, na svou dobu hudebně a zvukově velmi progresivní, považuje řada muzikantů za jeden z kořenů a vzorů moderní elektronické hudby.

„STRHUJÍCÍ PODÍVANÁ NA OBLOZE“ Přestože jde o instrumentálku, jedná se zcela jistě o jednu z nejvýmluvnějších skladeb o smrti vůbec. To, že se jedná o instrumentální skladbu (pouze s krátkými mluvenými pasážemi na začátku a konci o tom, že se autor nebojí smrti, kdykoliv by měla přijít), nijak nesnižuje její výsledný dojem. Co však tvoří tuto skladbu výjimečnou (kromě snových kláves Ricka Wrighta), jsou vokály zpěvačky Clare Torry, bývalé gospelové zpěvačky, která z této skladby vytvořila doslova nadpozemskou záležitost. Clare nahrála tuto skladbu několikrát s různými výškami hlasu, s různou melodikou i rychlostí a výsledná skladba je kombinací toho nejlepšího. Za poznámku stojí i to, že za celou svoji práci dostala plat 30 liber a lahev červeného vína.

Původní titul skladby byl The Mortality Sequence a šlo o snovou skladbu bez později přidaných vokálů, velmi pomalou, ponurou, až depresivní. Jedna z verzí vyšla jako součást The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

Skladba byla později použita i v reklamě na Nurofen, pro kterou ovšem byla znovu nahrána (s Clare Torryovou, avšak s jinými hudebníky).

Na některých CD verzích tato skladba plynule přechází v Money a maskuje tak místo, kde původně končila první strana LP desky.

„PŘÁL BYCH SI, ABYS TU BYL“ Jedná se snad o jedinou píseň v historii Pink Floyd, ke které existoval text dříve než hudba. Skladba plynule přechází z předchozí Have A Cigar, spojená s ní zvukem levného tranzistorového rádia, které se někdo pokouší naladit na frekvenci, která by se mu líbila, až „náhodou“ natrefí na Wish You Were Here…a nechá ji tam.

Skladba je melancholická, zpívá ji David Gilmour s doprovodem akustické kytary a stejně jako Shine On You Crazy Diamond je především o Sydovi. Nebo jak se později vyjádřili Pink Floyd, o komkoliv kdo tu prostě není, kdo nám chybí…

Původně mělo být součástí skladby výrazné houslové sólo, které nahrál virtuos Stéphan Grapelli. Za nahrávku dostal 300 liber. Ovšem skupině se mix nelíbil a housle nakonec překrylo pro Floyd „typické“ skučení větru. Z houslového partu zbylo jen několik málo tónů (navíc sotva slyšitelných). Pracovní verze s uvedeným houslovým sólem byla vydána v rámci Wish You Were Here Immersion Box Set.

Skladba Wish You Were Here je dnes spolu s Another Brick In The Wall, Part 2 asi nejznámnější písní Pink Floyd mezi „nefanoušky“ skupiny.

„VÍTEJ V TÉHLE MAŠINÉRII“ Původní verzi této skladby přinesl Waters do studia v momentě, kdy ještě nebyl dopsaný text a hudba byla vytvořena na VCS3 syntezátor. Skladba plně vyjadřuje Watersovo opovržení a znechucení zábavním průmyslem, hlavně v oblasti hudby. Waters měl pocit, že v hudbě už vůbec nerozhoduje umění, natož člověk jako jednotlivec a interpret. Rozhodují jenom peníze. Vyjádřil tak také náladu při nahrávání alba.

Skupina tuto skladbu několikrát na koncertech ohlašovala jako „The Machine Song“ a má se za to, že je to pracovní název skladby.

„MY A ONI“ Wright tuto skladbu zkomponoval původně jako instrumentálku pro piáno pro film (a album) Zabriskie Point s neoficiálním pracovním názvem „The Violent Sequence“. Pod tímto názvem byla skladba hrána jen jednou na koncertu v roce 1970, kdy se museli Pink Floyd obejít bez obvyklého vybavení. Různé improvizace a sóla z ní potom vytvořili více než 21 minut dlouhou skladbu.

Skladba je stejně jako Money obohacena o Perryho saxofon – až na to, že zde je podstatně tišší a ukázněnější. Při prvních verzích a prvních koncertech tuto skladbu zpíval Waters, ale později ji zpíval spíše Gilmour (s doprovodem Ricka Wrighta, hlavně v závěru).

Text písně je silně protiválečný a anti-hierarchistický a kdyby byl o něco přímější a o něco méně filozofický, mohlo by se zdát, že přímo vypadl z alba The Wall.

Původní studiová verze byla nahrána s mnohem větší účastí saxofonových partů a trochu odlišnými mixy.

„PRACHY“ Další z unikátních kousků na tomto albu znamenal jednou pro vždy konec nábožně naslouchajících fanoušků, kteří v naprostém tichu a úžasu hltali každý tón. Tato skladba byla tak rytmická, pulzující, živá a oblíbená, že davy fanoušků na koncertech (zvláště v USA) neznali nic jiného než pokřik „Money! Money!“.

Základní hudební linka skladby je vytvořena velmi pulzující baskytarou, která byla nejprve několikrát nahrána a potom sestříhána po jednotlivých velmi malých kouscích dohromady. Agresivní saxofonový part je ceněným vkladem Dicka Parryho. Ony zvuky registračních pokladen, trhání papíru (potažmo papírových bankovek) a sypání mincí nahrál Waters sám doma za jedno odpoledne. Později to popisoval takto: „Má žena se tou dobou zabývala keramikou a měla na zahradě takové zařízení na míchání hlíny. Vždycky mě uchvátily ty zvuky, jaké to vydávalo, když se do hmoty připletl kámen. Tak jsem tam jednou zkusil hodit pár drobných a jak to dopadlo slyšíte sami…“

Watersova poznámka o tryskáči Lear v textu je ironickou narážkou na Masonovy a Gilmourovy lekce v létání, jejichž úspěšné dokončení oba pánové oslavili tak, že si napůl koupili tryskové letadlo.

Tato skladba je vůbec nejhranější v celé historii Pink Floyd, od roku 1973 byla stále v repertoáru skupiny při koncertech (v roce 1977 na turné k Animals jako přídavek) a byla součástí i všech sólových turné Gilmoura i Waterse. Stala se také historicky nejhranější skladbou na amerických rádiích.

Waters produkoval i „pseudo-živou“ verzi této skladby na B-stranu singlu z roku 1987.

Když byl Gilmour pozván do zábavné show Nicky Horne´s Radio One“ bylo mu autorem povoleno, aby nechal zahrát krátký kousek z demo nahrávky, kde je slyšet Waters jak zpívá za doprovodu své dvojmo předabované akustické kytary. Tato demo nahrávka se stala jako mnoho dalších rarit součástí The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

Pinkovy školní útrapy pokračují.

„Další cihla do zdi, část 2“ Waters se zde nemůže smířit se zatuchlým prostředím – škrobeným, plným arogance a zpátečnictví. Kritikové použili text k této skladbě jako bič na cokoliv, co se jim na Pink Floyd nelíbilo. Hlavní námitky však měli moralisté proti tomu, že skladba je „výrazně proti vzdělávacímu systému“ a přitom neváhali Pink Floyd vtáhnout do problému samotné bezbranné děti tím, že členy školního pěveckého sboru ze sousedství nahrávacího studia „přinutili“ zpívat vokály o tom, že nepotřebují žádné vzdělání ani kontrolu myšlení. Paradoxem je, že členové sboru nedostali za svůj počin ani kopii alba (resp. dostali ji i s věnováním až poté, co si jejich učitel stěžoval u EMI).

Ve skutečnosti však Waters v této skladbě varuje před krutými a zkostnatělými učiteli, kteří zabraňují svobodnému rozvoji dítěte a nutí ho pohybovat se po stále stejných kolejích osvědčených postupů. Navazuje tak tématicky na předchozí The Happiest Days Of Our Lives.

Z této skladby se stala jedna z nejznámějších skladeb vůbec, nejen pro svůj pulzující basový riff a provokativní text. Není divu, že se stala například i hymnou studentů v Jihoafrické republice když se bouřili proti vzdělávacímu systému a byla tam proto zakázána.

Text uvedený v bookletu neodpovídá přesně skutečnosti – jednak je uvedena pouze první polovina (byť druhá je prakticky stejná) a jednak není přesný v některých detailech („leave the kids“ a „leave us kids“ apod.).

Pink v hotelovém pokoji zkolaboval, show je v ohrožení. Manažer přivádí doktora, aby píchl Pinkovi injekci, která by ho opět postavila na nohy.

„Pohodlně otupělý“ Motiv písně má základ ve skutečné události, kdy jednou donutili Waterse, aby odehrál představení, přestože bral velmi silné léky proti hepatitidě. Jde o vrcholnou skladbu Pink Floyd, pro mnoho fanoušků tu vůbec nejlepší. Proto zústává velkým paradoxem, že je založena na demu skladby, kterou David Gilmour napsal pro svou sólovou desku, ale protože ji nepovažoval za příliš povedenou, uložil ji „do šuplíku“. Poté, co ji přinesl do studia k případnému využití, byla doplněna Watersovým skvělým textem a po mnoha různých pracovních verzích (vydaných v rámci The Wall Immersion Box Set většinou pod pracovním názvem The Doctor) vykrystalizoval finální mix, nadčasová píseň, jejíž součástí je také brilantní kytarové sólo, patřící ke klenotům rockové historie. Sólo je tak slavné, že dokonce dostalo svůj vlastní název („Come On Big Bum“). V celosvětové internetové anketě časopisu The Rolling Stone bylo čtenáři zvoleno nejlepším kytarovým sólem 20. století, před neméně slavným počinem Jimmyho Page v Zeppelinovské Stairway To Heaven. Sám Gilmour dnes považuje tuto skladbu za nejlepší, kterou kdy s Pink Floyd nahrál. Comfortably Numb je tak ceněná, že ji řada umělců převzala do svého repertoáru – na svých koncertech ji hraje (a skvěle!) například i taková legenda, jakými dnes jsou američtí Pearl Jam.

Během představení The Wall hrál a zpíval Gilmour své party v 15ti metrové výšce, na hřebeni stojící zdi.

Skladba je tak oblíbená, že byla součástí prakticky všech následujících turné Pink Floyd, Davida Gilmoura i Rogera Waterse. Většinou jako závěrečný kus celé show (v rámci turné P·U·L·S·E byla zařazena jako finále základní části koncertu).

„JEDINÉ UKLOUZNUTÍ“ Prakticky jediná skladba, ke které napsal Gilmour slova, ale ne hudbu (David se sám považuje za mnohem lepšího hudebníka a skladatele než textaře).

Hudbu napsal Phil Manzanera, bývalý kytarista Roxy Music.

Jeden verš z textu se stal zároveň názvem alba, přestože byl předmětem mnoha debat. Jednak proto, že to byl snad ten nejlepší název, jaký si kritikové „nových“ Pink Floyd mohli přát (stejně tak jej uvítal Roger Waters a neopomněl připomenout paralely se skutečným stavem při každé možné příležitosti) a také proto, že to je název na rockové album poněkud delší a těžkopádný.

Pink se naplno „mění“ v diktátora a povoluje uzdu nejhorším myšlenkám.

„Utíkej jako ďas“ Na první poslech je pulzující baskytara a elektrická kytara velmi podobná disko nebo „military“ stylu 2/4 tempa a tvoří tak z hudby velmi jednoduchý kus, ale ve skutečnosti je to asi ten nejlepší základ pro Watersův text, který je stejně přímý jako hudba.

Při původních živých vystoupeních na turné The Wall i na Waterových sólových tour tuto skladbu doprovázelo nafukovací prase a Roger měl neskutečnou zálibu ohlašovat tuto skladbu jako „Run Like Fuck“ s věnováním „všem paranoidním dítkům v hledišti“.

Tato skladba patří zároveň k oblíbeným Gilmourovým kouskům, který k ní napsal hudbu když pracoval na svém sólovém albu v roce 1978. Hrál ji pravidelně na svých sólových turné.

Pink Floyd tuto skladbu hráli často jako úplně poslední přídavek, kdy osvětlovači a mistři na světelné efekty spustili něco, čemu říkali „utajený faktor číslo deset“. Což nebylo nic jiného, než odstartování úplně všech (i jednotlivě úžasných) efektů, včetně výbuchů v přední části pódia, laserů, světelných panelů pod pódiem, které někdy zobrazovaly text nebo názvy skladeb, které se změnily při této skladbě v ohnivé peklo, končíčí současně s posledním tónem mohutným výbuchem. Nutno podotknout, že energetická náročnost měla za následek četné výpadky proudu… Tímto velmi efektním závěrem vyvrcholil také památný koncert Pink Floyd na pražském Strahově v roce 1994.

Ve filmu „La Carrera Panamericana“ při této skladbě nahradil Guy Pratt Rogera Waterse a změnil i text z „…send you back to mother in cardboard box“ na „send you back to New York“.