Us + Them

„Úvod“ K této skladbě nebyl přidán žádný komentář.

„MLUV KE MNĚ“ Zahájena ikonickýcm tlukotem srdce je tato úvodní skladba více než pouhé intro celého následujícího alba. Kromě schizofrenního blábolení (které evokuje Sydův osud) obsahuje maniacký smích Rogera The Hat, manažera konkurenční kapely, který byl jedním z těch lidí, jimž Waters předložil kartičky typu „Kdy jste naposledy použil násilí?“ nebo „Co si myslíte o smrti?“ a nahrával jejich odpovědi. Roger The Hat poskytl opravdu vynikající materiál (hlavně svůj maniacký smích, který je i součástí „On The Run“). Opakem byl například materiál od Paula McCartneyho, jehož příspěvek nebyl použit vzhledem k tomu, že byl „až příliš filozofický“.

To, že je autorství této skladby připsáno Nicku Masonovi, je podle Rogera Waterse „dárek, který jsem mu dal, aby měl na albu vůbec něco. Jinak jsme to celé natočili s naším manažerem za jediné odpoledne. Dokonce nebyl ani v tý zasraný místnosti, když jsem to psal“, dodal (pro sebe zcela typicky) Waters.

Přestože jde o dvě samostatné skladby, na některých edicích CD, stejně jako na původní vinylové nahrávce je tato skladba spolu s Breathe uvedena jako jedna – původně byla zapisována jako „a) Speak To Me b) Breathe“, nebo jenom „Speak To Me Breathe“, což by se dalo přeložit i jako „Mluv ke mně šeptem“.

„DÝCHEJ“ Tato skladba měla více názvů. Jednak tento, jednak „Breathe In The Air“ nebo „Breathe (In The Air)“. Snadno se zaměňuje s „Breathe“ z Watersova alba „The Body“, ze kterého snad i hudebně vychází. Uváděna byla také jako jedna skladba se Speak to Me.

Pink Floyd nehráli tuto skladbu samostatně, uváděna byla pouze v těch show, jejichž součástí bylo celé album The Dark Side Of The Moon, avšak Roger Waters ji během svých turné samostatně uvádí.

Píseň je metaforou, narážkou na to, že hnát se za něčím, podléhat tlaku společnosti a podvolovat se jejím pravidlům a požadavkům je cesta do záhuby. Spojení „ride the tide“ (doslova „jet příliv“ nebo „jet s přílivem“) je frází, znamenající „většinové rozhodnutí“. Smyslem je tedy ono podvolení se tlaku společnosti a v rámci vyznění jsme použili spojení „jít s hlavním proudem“.

„JEDNOHO DNE“ Úvodní zvuk vichru dává brzo prostor nezapomenutelnému a mrazení v zádech nahánějícímu basovému riffu (za přispění tzv. Bison Echo Boxu), který je doprovázen téměř identickým stacattem klávesových riffů a jednoduchými, ale výraznými bicími. Nakonec se přidává i elektrická kytara. Basová kytara je nahrána na dvě stopy, Gilmourova kytara je na třetí stopě a další Watersova kytara je na další stopě.

Tato skladba byla a je velmi oblíbená a bouřlivě přijímaná při živých vystoupeních – byla součástí mj. turné Pink Floyd P·U·L·S·E 1994, turné Davida Gilmoura k Rattle That Lock 2015, turné Rogera Waterse k Is This the Life We Really Want 2018 a byla také součástí setlistu turné Nick Mason’s Saucerful of Secrets 2018-2019.

Ve filmu Live At Pompeii a na většině koncertů měl tento kousek mnohem strašidelnější název („One Of These Days I´m Going To Cut You Into Little Pieces“ – tedy „Jednoho dne tě rozsekám na malé kousky“). Mimochodem, jedná se o celý „text“ skladby, který je také jedním ze dvou vokálních počinů Nicka Masona v rámci tvorby Pink Floyd.

Poznámka: Byť doslovný překlad by měl znít „Jednoho z těch dnů“ nebo „Jeden z těch dnů“, použili jsme frázi v češtině obvyklou a používanou.

„ČAS“ Tato skladba je velmi slavná díky své úvodní kakofonii, která obsahuje zvuk bezpočtu hodinových strojků, jež naráz začnou zvonit, odbíjet a cinkat ve všech možných zvukových podobách. Tento kousek byl nahrán zároveň i jako jakýsi test kvadrofonního zařízení ve studiu EMI a je také dobrým testovacím materiálem pro různá přehrávací zařízení (ta nepříliš kvalitní si s takovým přívalem „výšek“ prostě neporadí). Celé to má vyjadřovat Watersův strach ze stárnutí (stejně jako mnohem výmluvněji text, který následuje) a také jeho strach z toho, že čas jen tak plyne kolem a vlastně nic se neděje (docela ironie, když si uvědomíme Watersovy osudy…). Gilmour a Wright později zpívali tento kus, doprovázeni doprovodnými zpěvačkami.

Gilmourova hra na kytaru je v této skladbě s ničím nesrovnatelná a jeho sólo zde je často citováno a bylo i několikrát přepsáno v různých učebnicích hry na kytaru.

Původní verze skladby, uváděná živě před vydáním alba, byla mnohem pomalejší a s výrazně vyššími vokály.

Watersův text, který se zmiňuje o „setrvávání v tichém zoufalství“ a o „pravém angličanství“ vychází z autobiografické knihy s názvem „Walden“ z roku 1854 autora Henry Davida Thoreaua, kde se objevují věty typu „masy mužů jen tráví své životy v tichém zoufalství“.

„Dýchej (Repríza)“ Po konci písně Time s jejím ponurým textem přichází skladba Breathe Reprise. Na některých vydáních je uváděna jako samostatné skladba, někdy je odlišena jiným formátem písma v názvu, někdy jako samostatná skladba zcela chybí a je součástí Time. Jedná se jen o krátkou skladbu s textem, který je přeci jen o dost optimističtější a svým smířlivým vyzněním koriguje depresivní vyznění Time.

„STRHUJÍCÍ PODÍVANÁ NA OBLOZE“ Přestože jde o instrumentálku, jedná se zcela jistě o jednu z nejvýmluvnějších skladeb o smrti vůbec. To, že se jedná o instrumentální skladbu (pouze s krátkými mluvenými pasážemi na začátku a konci o tom, že se autor nebojí smrti, kdykoliv by měla přijít), nijak nesnižuje její výsledný dojem. Co však tvoří tuto skladbu výjimečnou (kromě snových kláves Ricka Wrighta), jsou vokály zpěvačky Clare Torry, bývalé gospelové zpěvačky, která z této skladby vytvořila doslova nadpozemskou záležitost. Clare nahrála tuto skladbu několikrát s různými výškami hlasu, s různou melodikou i rychlostí a výsledná skladba je kombinací toho nejlepšího. Za poznámku stojí i to, že za celou svoji práci dostala plat 30 liber a lahev červeného vína.

Původní titul skladby byl The Mortality Sequence a šlo o snovou skladbu bez později přidaných vokálů, velmi pomalou, ponurou, až depresivní. Jedna z verzí vyšla jako součást The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

Skladba byla později použita i v reklamě na Nurofen, pro kterou ovšem byla znovu nahrána (s Clare Torryovou, avšak s jinými hudebníky).

Na některých CD verzích tato skladba plynule přechází v Money a maskuje tak místo, kde původně končila první strana LP desky.

„VÍTEJ V TÉHLE MAŠINÉRII“ Původní verzi této skladby přinesl Waters do studia v momentě, kdy ještě nebyl dopsaný text a hudba byla vytvořena na VCS3 syntezátor. Skladba plně vyjadřuje Watersovo opovržení a znechucení zábavním průmyslem, hlavně v oblasti hudby. Waters měl pocit, že v hudbě už vůbec nerozhoduje umění, natož člověk jako jednotlivec a interpret. Rozhodují jenom peníze. Vyjádřil tak také náladu při nahrávání alba.

Skupina tuto skladbu několikrát na koncertech ohlašovala jako „The Machine Song“ a má se za to, že je to pracovní název skladby.

„Déjà vu“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Poslední uprchlice“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Představ si, že“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„PŘÁL BYCH SI, ABYS TU BYL“ Jedná se snad o jedinou píseň v historii Pink Floyd, ke které existoval text dříve než hudba. Skladba plynule přechází z předchozí Have A Cigar, spojená s ní zvukem levného tranzistorového rádia, které se někdo pokouší naladit na frekvenci, která by se mu líbila, až „náhodou“ natrefí na Wish You Were Here…a nechá ji tam.

Skladba je melancholická, zpívá ji David Gilmour s doprovodem akustické kytary a stejně jako Shine On You Crazy Diamond je především o Sydovi. Nebo jak se později vyjádřili Pink Floyd, o komkoliv kdo tu prostě není, kdo nám chybí…

Původně mělo být součástí skladby výrazné houslové sólo, které nahrál virtuos Stéphan Grapelli. Za nahrávku dostal 300 liber. Ovšem skupině se mix nelíbil a housle nakonec překrylo pro Floyd „typické“ skučení větru. Z houslového partu zbylo jen několik málo tónů (navíc sotva slyšitelných). Pracovní verze s uvedeným houslovým sólem byla vydána v rámci Wish You Were Here Immersion Box Set.

Skladba Wish You Were Here je dnes spolu s Another Brick In The Wall, Part 2 asi nejznámnější písní Pink Floyd mezi „nefanoušky“ skupiny.

Pinkova školní léta.

„Nejšťastnější dny našich životů“ Je snad někdo, kdo by věřil, že jsou to ty nejkrásnější roky v našem životě? Roger tomu očividně příliš nevěří.

Ve filmu je Pink přistižen při činu, kdy psal ve škole „pod lavicí“ básničky. Učitel mu je zabavil a aby ho co nejvíce ponížil, „tu nejosobnější“ před třídou přečetl. Není příliš jasné, proč je onou básničkou, která by měla být lyrická a citlivá, zrovna úvodní sloka písně Money z alba Dark Side Of The Moon… Že by to bylo kvůli její nesmírné popularitě v USA…?

V každém případě jde o vyjádření velmi nepřátelského postoje vůči arogantním, povýšeným a přesto doma ponižovaným učitelům. První velká kritika zkostnatělého vzdělávacího systému Velké Británie.

Pinkovy školní útrapy pokračují.

„Další cihla do zdi, část 2“ Waters se zde nemůže smířit se zatuchlým prostředím – škrobeným, plným arogance a zpátečnictví. Kritikové použili text k této skladbě jako bič na cokoliv, co se jim na Pink Floyd nelíbilo. Hlavní námitky však měli moralisté proti tomu, že skladba je „výrazně proti vzdělávacímu systému“ a přitom neváhali Pink Floyd vtáhnout do problému samotné bezbranné děti tím, že členy školního pěveckého sboru ze sousedství nahrávacího studia „přinutili“ zpívat vokály o tom, že nepotřebují žádné vzdělání ani kontrolu myšlení. Paradoxem je, že členové sboru nedostali za svůj počin ani kopii alba (resp. dostali ji i s věnováním až poté, co si jejich učitel stěžoval u EMI).

Ve skutečnosti však Waters v této skladbě varuje před krutými a zkostnatělými učiteli, kteří zabraňují svobodnému rozvoji dítěte a nutí ho pohybovat se po stále stejných kolejích osvědčených postupů. Navazuje tak tématicky na předchozí The Happiest Days Of Our Lives.

Z této skladby se stala jedna z nejznámějších skladeb vůbec, nejen pro svůj pulzující basový riff a provokativní text. Není divu, že se stala například i hymnou studentů v Jihoafrické republice když se bouřili proti vzdělávacímu systému a byla tam proto zakázána.

Text uvedený v bookletu neodpovídá přesně skutečnosti – jednak je uvedena pouze první polovina (byť druhá je prakticky stejná) a jednak není přesný v některých detailech („leave the kids“ a „leave us kids“ apod.).

Znechucený Pink už „ví“, že nepotřebuje kolem sebe vůbec nikoho. Zeď roste a izolace bude brzy dokonalá.

„Další cihla do zdi. část 3“ Ve filmu má nahrávka poněkud jiné tempo, stejně jako například Mother. Během živých vystoupení následovala za touto skladbou delší instrumentální „koláž“ Last Few Bricks, složená z motivů jednotlivých písní první části alba. Last Few Bricks jednak vytvořila gradující hudební most k vyniknutí poslední skladby první poloviny představení, Goodbye Cruel World, jednak poskytla prostor pro dostavbu posledních částí zdi, která tak definitivně oddělila skupinu od publika.

„PSI“ Přepracovaná verze skladby You’ve Got To Be Crazy, kterou hráli Pink Floyd již od roku 1974, tedy dlouho před tím, než bylo album Animals uvedeno na trh (živá verze z roku 1974 byla vydána v rámci Wish You Were Here Immersion Box Set).

Píseň je zcela v duchu celého alba ovlivněna Orwellovou farmou zvířat, hlavním motivem jsou v tomto případě Psi – vojáci, policajti, slepě vykonávající příkazy svých pánů. Watersův text je silně zaměřen proti bezcitnosti v jednání a nenasytnosti. Objevuje se tu i motiv kamene stahujícího svou oběť dolů a i když je tato fráze použita jen v samotném závěru skladby, tato myšlenka prostupuje celou písní.

Vokály sdílí Gilmour s Watersem.

Během nahrávání této skladby občas problesklo stejné napětí, jaké provázelo vznik alba Wish You Were Here. Jedním z typických případů bylo, když Gilmour natočil kytarové sólo, na které byl velmi hrdý a Waters ho odmítl a přinutil Gilmoura kytaru nahrát znovu. Celkově však byla atmosféra přece jen lepší, podle vzpomínek Nicka Masona se opět vracela nálada, kdy se do práce všichni těšili.

V písni zůstal také původní verš, pocházející již z textu You’ve Got To Be Crazy: „Who was trained not to spit in the fan“, tedy „Kdo byl vycvičen, aby neplivl na fanouška“. Je důkazem, že zžíravé pocity nenávisti ke slepě obdivujícím fanouškům pronásledovaly Rogera Waterse dlouho před osudným incidentem v Montrealu, kde na jednoho z fanoušků skutečně plivl a odstartoval tak dvouleté období osobní katarze, jež vyvrcholilo veledílem The Wall…

„PRASATA (TŘI RŮZNÍ JEDINCI)“ Prasata, inspirovaná opět Orwellovou Farmou zvířat, jsou pro Waterse lidé, kteří vždycky vědí, co je pro ostatní nejlepší a kteří nutí lidi chovat se podle jejich představ. A postupně je začínají ovládat. Pro Waterse to byla i nepříliš lichotivě zmiňovaná Mary Whitehouseová, která bojovala v sedmdesátých letech za „čistotu a mravnost“ a prosazovala například zavedení cenzury v televizi.

Druhá sloka skladby je určena Margharet Thatcherové, v té době vůdkyni opozice proti ministerskému předsedovi Jamesi Callaghanovi. Waters ji zcela očividně neměl příliš v oblibě (svědčí o tom i texty alba The Final Cut). Konkrétně v této skladbě zpívá, že je stará čarodějnice…

Vokály patří Watersovi a jsou elektronicky upraveny. Není to však nic proti vocoderové sekci za druhou slokou. Bez ohledu na to, co se stalo při nahrávání Dogs, zde Gilmour předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů.

Tato skladba, napsaná speciálně pro album, byla hrána živě pouze výjimečně (kromě oficiálního turné k Animals ještě během Watersova turné v roce 1987 a na jeho zatím posledním turné k albu Is This The Life We Really Want?).

„PRACHY“ Další z unikátních kousků na tomto albu znamenal jednou pro vždy konec nábožně naslouchajících fanoušků, kteří v naprostém tichu a úžasu hltali každý tón. Tato skladba byla tak rytmická, pulzující, živá a oblíbená, že davy fanoušků na koncertech (zvláště v USA) neznali nic jiného než pokřik „Money! Money!“.

Základní hudební linka skladby je vytvořena velmi pulzující baskytarou, která byla nejprve několikrát nahrána a potom sestříhána po jednotlivých velmi malých kouscích dohromady. Agresivní saxofonový part je ceněným vkladem Dicka Parryho. Ony zvuky registračních pokladen, trhání papíru (potažmo papírových bankovek) a sypání mincí nahrál Waters sám doma za jedno odpoledne. Později to popisoval takto: „Má žena se tou dobou zabývala keramikou a měla na zahradě takové zařízení na míchání hlíny. Vždycky mě uchvátily ty zvuky, jaké to vydávalo, když se do hmoty připletl kámen. Tak jsem tam jednou zkusil hodit pár drobných a jak to dopadlo slyšíte sami…“

Watersova poznámka o tryskáči Lear v textu je ironickou narážkou na Masonovy a Gilmourovy lekce v létání, jejichž úspěšné dokončení oba pánové oslavili tak, že si napůl koupili tryskové letadlo.

Tato skladba je vůbec nejhranější v celé historii Pink Floyd, od roku 1973 byla stále v repertoáru skupiny při koncertech (v roce 1977 na turné k Animals jako přídavek) a byla součástí i všech sólových turné Gilmoura i Waterse. Stala se také historicky nejhranější skladbou na amerických rádiích.

Waters produkoval i „pseudo-živou“ verzi této skladby na B-stranu singlu z roku 1987.

Když byl Gilmour pozván do zábavné show Nicky Horne´s Radio One“ bylo mu autorem povoleno, aby nechal zahrát krátký kousek z demo nahrávky, kde je slyšet Waters jak zpívá za doprovodu své dvojmo předabované akustické kytary. Tato demo nahrávka se stala jako mnoho dalších rarit součástí The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

„MY A ONI“ Wright tuto skladbu zkomponoval původně jako instrumentálku pro piáno pro film (a album) Zabriskie Point s neoficiálním pracovním názvem „The Violent Sequence“. Pod tímto názvem byla skladba hrána jen jednou na koncertu v roce 1970, kdy se museli Pink Floyd obejít bez obvyklého vybavení. Různé improvizace a sóla z ní potom vytvořili více než 21 minut dlouhou skladbu.

Skladba je stejně jako Money obohacena o Perryho saxofon – až na to, že zde je podstatně tišší a ukázněnější. Při prvních verzích a prvních koncertech tuto skladbu zpíval Waters, ale později ji zpíval spíše Gilmour (s doprovodem Ricka Wrighta, hlavně v závěru).

Text písně je silně protiválečný a anti-hierarchistický a kdyby byl o něco přímější a o něco méně filozofický, mohlo by se zdát, že přímo vypadl z alba The Wall.

Původní studiová verze byla nahrána s mnohem větší účastí saxofonových partů a trochu odlišnými mixy.

„POŠKOZENÍ MOZKU“ Skladba, která má asi nejblíže k tomu, co by se s trochou fantazie dalo označit za titulní skladbu alba (a která jako jediná obsahuje jeho název v textu). Následující skladba Eclipse název alba uvádí v mluveném „epilogu“.

Tyto dvě písně představují jediné dvě ukázky Watersova sólového zpěvu na The Dark Side Of The Moon.

Zajímavostí je, že původně se jednalo o závěrečnou skladbu alba, ale Watersovi se tento „vrchol“ nezdál příliš efektní, proto byla dopsána ještě Eclipse. Obě skladby pak byly hrány vždy společně.

Text o „lunatics on the grass“- „bláznech lehávajících v trávě“ je převzat z Watersovy nikdy nenahrané písně, kterou zkomponoval pro desku Meddle. Její název? „Dark Side Of The Moon“!

Brain Damage je prvním opravdu „hmatatelným“ odkazem na osud Syda Barreta. Například onen „blázen v mé hale“ je jedním z motivů, vycházejících ze Sydových těžkých stavů, během nichž vídal postavy, které s ním sdílejí prázdný, bílý pokoj…

„ZATMĚNÍ“ Eclipse je nádhernou ukázkou jedné z oblíbených Watersových technik psaní, které se anglicky říká „list-o-mania“, tedy vypisování svých pocitů do jakýchsi „seznamů“.

Na každém jeho sólovém albu a na většině pozdějších alb Pink Floyd, na kterých se podílel je tato „technika“ hojně zastoupena.

Tato skladba nebyla původně vůbec zamýšlena, ale po několika málo živých představeních si skupina uvědomila, že celé album potřebuje nějaký dramatičtější závěr, vrchol. Waters tedy napsal několik dalších veršů, které ovšem také nebyly konečnou podobou této písně. Jednalo se o více než polovinu veršů finální verze, které však vyznívaly „do ztracena“. Ony dva závěrečné verše o tom, že všechno pod Sluncem je obsaženo v jediném tónu, v souladu, ale to Slunce že už překrývá Měsíc, byly přidány až zcela nakonec. Stejně jako znepokojivá slova vrátného Jerryho Driscolla z Abbey Road Studios, jež album uzavírají, za zvuku odeznívajícího tlukotu srdce. Tato slova jsou jeho reakcí na to, když se dozvěděl titul alba.

Ovšem ani to není úplný konec alba. Po těchto slovech (i tak velmi špatně slyšitelných – během živých vystoupení jsou mnohem výraznější) a po odeznění onoho tepu srdce, který tak rámuje celé album je zřejmě ještě „něco“. Možná je to jen představa, či toužebné přání, jisté však je, že na některých CD verzích je možno zaslechnout doslova neslyšitelnou a velmi krátkou sekvenci, kdy smyčcový orchestr hraje „Ticket To Ride“ od The Beatles (hranou při posledních slovech Jerryho Driscolla). Na některých britských vydáních je prý také v čase 1’41“ slyšet jakýsi šeptající hlas.

Vysvětlení se různí, od toho, že se jedná o vtip ze strany Pink Floyd, aby vzrušili posluchače a věrné fanoušky (kteří snad jako jediní jsou ochotni se „pitvat“ v takovýchto detailech – a nebylo by to poprvé) až po vysvětlení, že byl během nahrávání použit již předtím použitý a ne dobře smazaný pásek nebo to, že bylo studio jednoduše přeplněné a zvuková izolace nebyla dostatečná. Všechno toto však zní dosti nepravděpodobně.

Velké pocty se skladbě i skupině Pink Floyd dostalo během Letních olympijských her v Londýně 2012. Velkou část zahajovacího ceremoniálu Letních olympijských her v Londýně tvořila pocta britské rockové hudbě. Přestože se v koláži živě i ze záznamu objevila celá plejáda zásadních kapel a zpěváků rockové historie i současnosti, Pink Floyd mezi nimi nebyli. Z jediného důvodu – patřilo jim totiž úplné finále ceremoniálu, kdy skladba Eclipse vytvořila hymnický doprovod velkolepého závěrečného ohňostroje. Během závěrečného ceremoniálu pak zazněla Wish You Were Here ze stejnojmenného alba.

Poznámka: verš „everything under the sun“ je fráze, která by přešněji měla být přesněji přeložena jako „vše, co si dokážete představit“. Ponechali jsme doslovný překlad, aby vynikla slovní hříčka ve spojení s posledním verčem.

„Poslední uprchlice“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Déjà vu“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.