P·U·L·S·E

„ZÁŘI DÁL, BLÁZNIVÝ DÉMANTE“ Rozsáhlou kompozici, věnovanou Sydu Barrettovi, tvoří v konečné podobě na albu Wish You Were Here devět částí. Prvních pět z nich album zahajuje a obvykle jsou uváděny jako Shine On You Crazy Diamonds (parts 1-5), zbylé 4 pak album uzavírají jako Shine On You Crazy Diamonds (parts 6-9). Při své premiéře ve Francii v červnu 1974 a na dalších koncertech před vydáním na albu byla tato skladba hrána jako jeden celek nebo také v různých varintách s některými vybranými částmi. Společně s dalšími dvěma dlouhými skladbami (Raving And Drooling a Gotta Be Crazy, které se staly základem pro další album Animals), tak tvořila značnou část vystoupení. Zajímavostí je, že podle některých dobových kritik byl tento nový materiál „nezajímavý, postrádající melodii a zcela dle zvyku Pink Floyd příliš a příliš dlouhý“. A přesto se Shine On You Crazy Diamond později stala jednou ze stěžejních skladeb Pink Floyd a také jedním z klenotů rockové historie.

Původně byla skladba inspirována Gilmourovým melancholickým kytarovým tématem, které bylo nahráno s vynikajícím doprovodem kláves Ricka Wrighta. Melodie skvěle odráží jakousi melancholii a smutek v textu, který je zcela bez pochyb o Sydu Barrettovi – tvoří jedinou výjimku, kdy se Waters věnoval ve své písni svému bývalému kolegovi a dlouholetému příteli naplno a bez jakéhokoliv skrývání.

Nahrávání této skladby bylo doprovázeno (kromě dusné atmosféry ve studiu) mnoha drobnými, ale nesmírně vyčerpávajícími problémy. Pro album nebyl nikdo ve skutečnosti „zapálený“ a skupina pracovala víceméně mechanicky a bez ducha (což ovšem není na albu nijak poznat), pod značným tlakem producenta a nahrávací společnosti, aby už už bylo k dispozici nové album „veleslavné“ skupiny, jež dobyla svět předchozím The Dark Side Of The Moon. Z této situace také vzešel motiv obalu alba. Je celkem známý přístup Davida Gilmoura, který navrhoval použít na jednu stranu již téměř hotovou Shine On You Crazy Diamond a „druhou stranu něčím zaplácnout“, ať je klid. Waters náladu ve studiu komentoval například tak, že titul by klidně mohl být „Wish We Were Here“, tedy „přál bych si, abychom tu byli my“. Často také docházelo k drobným nehodám. Například se kapele zdálo, že první nahrávka není dost dobrá, a tak po týdnech úmorné práce začali nahrávat znovu. Když už se zdálo, že je nahrávka v pořádku, zjistilo se, že nějaký zvukař přidal na některé stopy omylem echo a skladba tak byla opět nepoužitelná. Nálada ve studiu tomu odpovídala…

Při pozdějších živých vystoupeních byly a jsou často hrány části 1-5 (případně části 2-5), případně doplněné o část 7 s textem.

„ASTRONOMICKÁ DOMINANCE“ První hlas na celém albu, recitující názvy nebeských útvarů přes megafon, patří Peteru Jennerovi, jednomu z manažerů skupiny. Úvodní zpráva v Morseově kódu, která nemá žádný smysluplný význam, dává brzy prostor klávesám Ricka Wrighta, Barrettovým echo kytarám a dosti razantním bicím Nicka Masona. Na okraj – není ve slovech „stars can frighten / hvězdy mohou nahánět strach“ již cítit prvotní náznak Barrettových paranoidních stavů?

„CO ODE MĚ CHCEŠ“ Skladba s kytarou, která jako by vypadla z alba Wish You Were Here, a s excelentní ukázkou umění doprovodných vokalistek. Nese titul, který údajně při jedné hádce vmetl David Gilmour do očí své tehdejší přítelkyni – spisovatelce Polly Samson. Nebo to bylo naopak? Dnes to už nikdo nezjistí, každopádně Gilmourova letitá přítelkyně a současná manželka Polly je spoluautorkou (nejen tohoto) textu.

„UČIT SE LÉTAT“ Založena na klávesové instrumentálce Jona Carina vypráví tato píseň o tom, jak se David Gilmour učil létat. Gilmour byl známý tím, že v minulosti často chyběl při nahrávání, a jen se na dálku přes své kolegy omlouval, že „se učí létat“.

Anthony Moore, pozdější manažer skupiny Slapp Happy, napsal na toto téma text za významné asistence právě Davida Gilmoura. Uprostřed skladby jsou použity reálné záznamy komunikace paradoxně nikoli Davida Gilmoura, ale Nicka Masona s řídící věží během jeho první sólové pilotáže.

Pozměněná verze této skladby se stala prvním singlem na světě, který byl vydán pouze na CD (EMI CD EM 26), přestože EMI vydala několik málo vinylových kopií pouze pro propagační účely.

Storm Thorgerson navrhl dvě promo videa, jedno z nich bylo promítáno i během živých vystoupení.

„UCHOVAT SI ŘEČ“ Úspěšná a oblíbená skladba. Gilmourem použitý Vocoder připomíná Pigs (Three Different Ones), přestože zbytek jeho práce na skladbě (kytara) je spíše podobný stylu The Wall a The Final Cut.

Úvodní, prostřední a závěrečný monolog písně patří brilantnímu fyzikovi profesoru Stephenu Hawkingovi, mimo jiné autorovi zásadní knihy „A Brief History Of Time“ („Stručná historie času“). Tomu jeho handicap (nevyléčitelná choroba ALS) znemožnil jakýkoli pohyb, připoutal jej na invalidní vozík a umožnil mu komunikovat výhradně protřednictvím speciálního monitoru, který dokáže sledovat pohyb očí po virtuální klávesnici, a počítače, který převádí data do syntetického hlasu.

Smutnou skutečností je, že touto zákeřnou chorobou trpěl také člen našeho fanklubu Dan Vašák. I on komunikoval pomocí tohoto systému – když mu jej fanklub pomáhal zajistit, dostalo se nám té cti, že jsme mohli několikrát hovořit s asistentem profesora Hawkinga. Mimo mnoha jiných úžasných věcí zaznělo i to, že tento velký vědec byl také příznivcem tvorby Pink Floyd. Mimo této skladby zní „jeho“ hlas také na albu The Endless River.

Profesor Hawking podlehl nemoci ALS 14. března roku 2018. O významu jeho osobnosti svedčí fakt, že nahrávka hlasu byla řeckým hudebníkem Vangelisem převedena do hudebních motivů a odeslána k nejbližší černé díře, popel Stephena Hawkinga pak byl uložen ve Westminsterském opatství mezi hroby Charlese Darwina a Isaaca Newtona.

Dan Vašák navždy odešel do Rickovy a Sydovy společnosti 5. října 2015.

Nikdy nezapomeneme!

„NÁVRAT K ŽIVOTU“ Jediná skladba na albu, na které se podílel výhradně Gilmour (přestože dojem z živých vystoupení je takový, že na ni Gilmour není zrovna hrdý).

Skladbu zahajuje bluesová kytara, následovaná jeho tichými vokály. Jednoduchý rytmus se objeví se začátkem druhé sloky, ale skladba ve skutečnosti nemá žádný velký náboj a vyznívá poněkud „do ztracena“.

Pink je uzavřen za svou zdí a oddělen od okolního světa a víc a víc propadá svým depresím a halucinacím – červi už se zažrali do jeho mozku, jakákoli pomoc se zdá zbytečná.

„Hej, ty“ V textu Hey You se poprvé objevuje zmínka o červech – dalším ze symbolů alba. Charakterizují Pinkovu chorobu, zosobňují představitele totalitní moci nad Pinkovým vědomím…

Skutečnost, že text k této skladbě byl v originálním bookletu na jiném místě, je jen dalším důkazem zmatků, které vydání alba doprovázely – byla na poslední chvíli přesunuta na jiné místo alba. Na baskytaru tu hraje David Gilmour.

Píseň byla kompletně vypuštěna z filmové verze, přestože se má za to, že v raných střizích se zde jisté části vyskytují.

Při živých vystoupeních zahajovala Hey You druhou polovinu koncertu, bez jakéhokoli upozornění. Skupina byla skryta za zdí, včetně doprovodné světelné show. Diváci zírali do zdi… To byl zbytek původní Watersovy myšlenky, že takto by měla skupina odehrát celou druhou polovinu představení, aby tak demonstrovala odcizení od diváků. Nakonec se tato myšlenka zdála přece jen příliš „drsná“, zůstala v této formě jen u Hey You. V koncepci představení se objevilo několik technických „vychytávek“, díky nimž mohli členové Pink Floyd hrát v otevřených průhledech zdi, na zdi, před zdí… Zeď se tak stala přirozenou součástí samotné show, nejen oddělujícím mementem.

Waters hrál Hey You během svých koncertů v roce 1984/5 a skupina ji hrála jako přídavek na turné P·U·L·S·E k albu The Division Bell z roku 1994.

„VELKÝ DEN PRO SVOBODU“ Stejně jako je tomu u Atom Heart Mother, pochází také titul této skladby z novinového titulku (viz vnitřní obal alba). Týká se stržení berlínské zdi a je mnohem lépe využit na albu Roye Harpera „Berliners“. Hudba (i podle vyjádření Davida Gilmoura) není v této skladbě rozhodně nijak překvapivá a chybí zde i nové hudební nápady. Gilmour také zkrátil svá sóla na pro něj únosné minimum, přesto ji s chutí a pravidelně zařazuje do programu svých vystoupení.

Ona Loď Bláznů je odkazem na šestou knihu Platónovy Ústavy (též Republiky). Loď Bláznů (hlupáků) je zde metaforou pro vládu, které nění obdařena darem vládnout a není ani opřena o legitimitu demokracie).

„ŽAL“ Dlouhou dobu se mělo za to, že text je o Rogeru Watersovi, avšak David Gilmour to popřel s tím, že text je inspirován jistou básní. I když přiznal, že si nepamatuje jakou. Poprvé ve své kariéře napsal Gilmour text dříve než hudbu. Poslední verš „of promises broken“ byl také dlouho velkým favoritem na titul celého alba.

Vynikající zvuk kytary na počátku skladby (a během živých vystoupení i na jejím konci) byl objeven Gilmourem při improvizaci s PA systémem na zvukové zkoušce před koncertem v losangelesské Sports Arena pravděpodobně již v dubnu 1975 – během turné k albu Wish You Were Here. Gilmour později uvedl, že kytara byla nahrána jako první a zcela samostatně.

Celkově se jedná o vznešeně řečeno „dobře zvládnutý floydovský standard“. Skladba je dodnes velmi oblíbená, byla součástí setlistu obou závěrečných turné Pink Floyd a také turné k albu Rattle That Lock Davida Gilmoura. A pro mnoho fanoušků trochu napravuje poněkud rozpačitý dojem z celého alba, trochu ve smyslu „konec dobrý, všechno dobré“.

„VELKÉ NADĚJE“ Asi nejlepší, nejznámnější a také nejhranější skladba celé „powatersovské“ éry Pink Floyd. Gilmour připustil, že byla první, kterou pro album připravil a že je možná nejosobnější z těch, které kdy napsal. Je i proto pravidelnou součástí všech Gilmourových vystoupení.

Hlavním tématem krásného lyrického textu je ohlédnutí se za dětsvím, za životem, je to výpověď stárnoucího muže o jeho pocitech při myšlenkách na uplynulý život. Skladba je plná odkazů a paralel. Onen úvodní pohled za horizont, do dětství, je vzpomínkou na bezstarostné doby (strávené na Grantchester Meadows), myšlenky na dospívání proudící podél Long Road se zase potkávají na březích řeky Cut (řeka západně od Londýna). Mimochodem, ona Long Road je zároveň slovní hříčkou, je to fráze z oblíbeného anglického přísloví, že „nudný život je jako rovná dlouhá cesta bez zatáček a odboček (Long Road)“. Malá stvoření, kterými „kapela“ připoutala vypravěče do přízemnosti života, to jsou zase drobné malichernosti, které spolehlivě zhatí jakékoli štěstí. A tak bychom mohli pokračovat. Život jde dál, kráčíme jím, ale nedokážeme nevzpomínat se smutkem a nostalgií na minulost. A ty myšlenky jsou nekonečné, plynoucí jako voda v nekonečné řece.

Zvon, který zvoní na závěr skladby není „Division bell“ z britského parlamentu, kde se tento zvon užívá k vymezení času, který mají poslanci na rozhodnutí, zda budou hlasovat pro nebo proti návrhu (byť by na to odkazoval název alba i verš z první sloky). Jedná se pravděpodobně buď o zvon z Cambridge College nebo z Ely Cathedral, které jsou obě na promo videu Storma Thorgersona (katedrála v Cambridge je také na obalu alba, na horizontu mezi mluvícími hlavami).

Úplně poslední zvuky na albu (ač téměř neslyšitelné, po mnohavtěřinové pauze za posledními tóny High Hopes) jsou záznamem telefonního rozhovoru Charlieho (syna Polly Samson) a Steve O’Rourkea, manažera Pink Floyd, který inspiroval Pink Floyd k tomu, aby jedno z hlavních témat alba byl nedostatek komunikace mezi lidmi. Toto je jediná odpověď na dávné prosby Stevea O’Rourkea, který kdysi Pink Floyd prosil, zda by si mohl na albu zahrát alespoň několik tónů…

Pinkovy školní útrapy pokračují.

„Další cihla do zdi, část 2“ Waters se zde nemůže smířit se zatuchlým prostředím – škrobeným, plným arogance a zpátečnictví. Kritikové použili text k této skladbě jako bič na cokoliv, co se jim na Pink Floyd nelíbilo. Hlavní námitky však měli moralisté proti tomu, že skladba je „výrazně proti vzdělávacímu systému“ a přitom neváhali Pink Floyd vtáhnout do problému samotné bezbranné děti tím, že členy školního pěveckého sboru ze sousedství nahrávacího studia „přinutili“ zpívat vokály o tom, že nepotřebují žádné vzdělání ani kontrolu myšlení. Paradoxem je, že členové sboru nedostali za svůj počin ani kopii alba (resp. dostali ji i s věnováním až poté, co si jejich učitel stěžoval u EMI).

Ve skutečnosti však Waters v této skladbě varuje před krutými a zkostnatělými učiteli, kteří zabraňují svobodnému rozvoji dítěte a nutí ho pohybovat se po stále stejných kolejích osvědčených postupů. Navazuje tak tématicky na předchozí The Happiest Days Of Our Lives.

Z této skladby se stala jedna z nejznámějších skladeb vůbec, nejen pro svůj pulzující basový riff a provokativní text. Není divu, že se stala například i hymnou studentů v Jihoafrické republice když se bouřili proti vzdělávacímu systému a byla tam proto zakázána.

Text uvedený v bookletu neodpovídá přesně skutečnosti – jednak je uvedena pouze první polovina (byť druhá je prakticky stejná) a jednak není přesný v některých detailech („leave the kids“ a „leave us kids“ apod.).

„MLUV KE MNĚ“ Zahájena ikonickýcm tlukotem srdce je tato úvodní skladba více než pouhé intro celého následujícího alba. Kromě schizofrenního blábolení (které evokuje Sydův osud) obsahuje maniacký smích Rogera The Hat, manažera konkurenční kapely, který byl jedním z těch lidí, jimž Waters předložil kartičky typu „Kdy jste naposledy použil násilí?“ nebo „Co si myslíte o smrti?“ a nahrával jejich odpovědi. Roger The Hat poskytl opravdu vynikající materiál (hlavně svůj maniacký smích, který je i součástí „On The Run“). Opakem byl například materiál od Paula McCartneyho, jehož příspěvek nebyl použit vzhledem k tomu, že byl „až příliš filozofický“.

To, že je autorství této skladby připsáno Nicku Masonovi, je podle Rogera Waterse „dárek, který jsem mu dal, aby měl na albu vůbec něco. Jinak jsme to celé natočili s naším manažerem za jediné odpoledne. Dokonce nebyl ani v tý zasraný místnosti, když jsem to psal“, dodal (pro sebe zcela typicky) Waters.

Přestože jde o dvě samostatné skladby, na některých edicích CD, stejně jako na původní vinylové nahrávce je tato skladba spolu s Breathe uvedena jako jedna – původně byla zapisována jako „a) Speak To Me b) Breathe“, nebo jenom „Speak To Me Breathe“, což by se dalo přeložit i jako „Mluv ke mně šeptem“.

„DÝCHEJ“ Tato skladba měla více názvů. Jednak tento, jednak „Breathe In The Air“ nebo „Breathe (In The Air)“. Snadno se zaměňuje s „Breathe“ z Watersova alba „The Body“, ze kterého snad i hudebně vychází. Uváděna byla také jako jedna skladba se Speak to Me.

Pink Floyd nehráli tuto skladbu samostatně, uváděna byla pouze v těch show, jejichž součástí bylo celé album The Dark Side Of The Moon, avšak Roger Waters ji během svých turné samostatně uvádí.

Píseň je metaforou, narážkou na to, že hnát se za něčím, podléhat tlaku společnosti a podvolovat se jejím pravidlům a požadavkům je cesta do záhuby. Spojení „ride the tide“ (doslova „jet příliv“ nebo „jet s přílivem“) je frází, znamenající „většinové rozhodnutí“. Smyslem je tedy ono podvolení se tlaku společnosti a v rámci vyznění jsme použili spojení „jít s hlavním proudem“.

„NA ÚTĚKU“ Název je Watersovým synonymem pro slovo paranoia (Waters má v oblibě užívání takovýchto synonym). Toto téma jen dokresluje video, které bylo při této instrumentálce promítáno na floydovské kruhové plátno. Muž v nemocniční posteli na kolečkách projíždějící bez svého i cizího přičinění ponurými nemocničními chodbami čím dál tím větší rychlostí, aby na závěr vyjel ven na runway a vznesl se do oblak. V tomto okamžiku se při koncertech na pódium snesla obrovská nafukovací postel a explodovala v záři plamenů. V rámci turné P·U·L·S·E nahradil postel model letounu.

Převážná část skladby je vytvořena na VCS3 syntezátor, výsledný efekt celé skladby byl potom dotvořen hudebním inženýrem Parsonsem. Scénu, kdy Waters zkouší různé zvuky na VCS3 právě pro tuto skladbu, stejně jako její jednu ranou verzi, můžeme vidět ve filmu Live At Pompeii.

Při představeních, která předcházela nahrávání tohoto alba (Pink Floyd vždy raději „zkoušeli“ novou hudbu na obecenstvu dříve, než ji nahráli) měla tato instrumentálka naprosto jiný, rockový zvuk, založený na baskytaře a sólu na varhany a byla uváděna jako Travel sequence (ta vyšla jako bonus v rámci The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set).

Výslednou verzi skladby, na svou dobu hudebně a zvukově velmi progresivní, považuje řada muzikantů za jeden z kořenů a vzorů moderní elektronické hudby.

„ČAS“ Tato skladba je velmi slavná díky své úvodní kakofonii, která obsahuje zvuk bezpočtu hodinových strojků, jež naráz začnou zvonit, odbíjet a cinkat ve všech možných zvukových podobách. Tento kousek byl nahrán zároveň i jako jakýsi test kvadrofonního zařízení ve studiu EMI a je také dobrým testovacím materiálem pro různá přehrávací zařízení (ta nepříliš kvalitní si s takovým přívalem „výšek“ prostě neporadí). Celé to má vyjadřovat Watersův strach ze stárnutí (stejně jako mnohem výmluvněji text, který následuje) a také jeho strach z toho, že čas jen tak plyne kolem a vlastně nic se neděje (docela ironie, když si uvědomíme Watersovy osudy…). Gilmour a Wright později zpívali tento kus, doprovázeni doprovodnými zpěvačkami.

Gilmourova hra na kytaru je v této skladbě s ničím nesrovnatelná a jeho sólo zde je často citováno a bylo i několikrát přepsáno v různých učebnicích hry na kytaru.

Původní verze skladby, uváděná živě před vydáním alba, byla mnohem pomalejší a s výrazně vyššími vokály.

Watersův text, který se zmiňuje o „setrvávání v tichém zoufalství“ a o „pravém angličanství“ vychází z autobiografické knihy s názvem „Walden“ z roku 1854 autora Henry Davida Thoreaua, kde se objevují věty typu „masy mužů jen tráví své životy v tichém zoufalství“.

„STRHUJÍCÍ PODÍVANÁ NA OBLOZE“ Přestože jde o instrumentálku, jedná se zcela jistě o jednu z nejvýmluvnějších skladeb o smrti vůbec. To, že se jedná o instrumentální skladbu (pouze s krátkými mluvenými pasážemi na začátku a konci o tom, že se autor nebojí smrti, kdykoliv by měla přijít), nijak nesnižuje její výsledný dojem. Co však tvoří tuto skladbu výjimečnou (kromě snových kláves Ricka Wrighta), jsou vokály zpěvačky Clare Torry, bývalé gospelové zpěvačky, která z této skladby vytvořila doslova nadpozemskou záležitost. Clare nahrála tuto skladbu několikrát s různými výškami hlasu, s různou melodikou i rychlostí a výsledná skladba je kombinací toho nejlepšího. Za poznámku stojí i to, že za celou svoji práci dostala plat 30 liber a lahev červeného vína.

Původní titul skladby byl The Mortality Sequence a šlo o snovou skladbu bez později přidaných vokálů, velmi pomalou, ponurou, až depresivní. Jedna z verzí vyšla jako součást The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

Skladba byla později použita i v reklamě na Nurofen, pro kterou ovšem byla znovu nahrána (s Clare Torryovou, avšak s jinými hudebníky).

Na některých CD verzích tato skladba plynule přechází v Money a maskuje tak místo, kde původně končila první strana LP desky.

„PRACHY“ Další z unikátních kousků na tomto albu znamenal jednou pro vždy konec nábožně naslouchajících fanoušků, kteří v naprostém tichu a úžasu hltali každý tón. Tato skladba byla tak rytmická, pulzující, živá a oblíbená, že davy fanoušků na koncertech (zvláště v USA) neznali nic jiného než pokřik „Money! Money!“.

Základní hudební linka skladby je vytvořena velmi pulzující baskytarou, která byla nejprve několikrát nahrána a potom sestříhána po jednotlivých velmi malých kouscích dohromady. Agresivní saxofonový part je ceněným vkladem Dicka Parryho. Ony zvuky registračních pokladen, trhání papíru (potažmo papírových bankovek) a sypání mincí nahrál Waters sám doma za jedno odpoledne. Později to popisoval takto: „Má žena se tou dobou zabývala keramikou a měla na zahradě takové zařízení na míchání hlíny. Vždycky mě uchvátily ty zvuky, jaké to vydávalo, když se do hmoty připletl kámen. Tak jsem tam jednou zkusil hodit pár drobných a jak to dopadlo slyšíte sami…“

Watersova poznámka o tryskáči Lear v textu je ironickou narážkou na Masonovy a Gilmourovy lekce v létání, jejichž úspěšné dokončení oba pánové oslavili tak, že si napůl koupili tryskové letadlo.

Tato skladba je vůbec nejhranější v celé historii Pink Floyd, od roku 1973 byla stále v repertoáru skupiny při koncertech (v roce 1977 na turné k Animals jako přídavek) a byla součástí i všech sólových turné Gilmoura i Waterse. Stala se také historicky nejhranější skladbou na amerických rádiích.

Waters produkoval i „pseudo-živou“ verzi této skladby na B-stranu singlu z roku 1987.

Když byl Gilmour pozván do zábavné show Nicky Horne´s Radio One“ bylo mu autorem povoleno, aby nechal zahrát krátký kousek z demo nahrávky, kde je slyšet Waters jak zpívá za doprovodu své dvojmo předabované akustické kytary. Tato demo nahrávka se stala jako mnoho dalších rarit součástí The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

„MY A ONI“ Wright tuto skladbu zkomponoval původně jako instrumentálku pro piáno pro film (a album) Zabriskie Point s neoficiálním pracovním názvem „The Violent Sequence“. Pod tímto názvem byla skladba hrána jen jednou na koncertu v roce 1970, kdy se museli Pink Floyd obejít bez obvyklého vybavení. Různé improvizace a sóla z ní potom vytvořili více než 21 minut dlouhou skladbu.

Skladba je stejně jako Money obohacena o Perryho saxofon – až na to, že zde je podstatně tišší a ukázněnější. Při prvních verzích a prvních koncertech tuto skladbu zpíval Waters, ale později ji zpíval spíše Gilmour (s doprovodem Ricka Wrighta, hlavně v závěru).

Text písně je silně protiválečný a anti-hierarchistický a kdyby byl o něco přímější a o něco méně filozofický, mohlo by se zdát, že přímo vypadl z alba The Wall.

Původní studiová verze byla nahrána s mnohem větší účastí saxofonových partů a trochu odlišnými mixy.

„JAKOUKOLI BARVU MÁŠ RÁD“ Toto je jediná skladba Pink Floyd z období před odchodem Rogera Waterse, na které se podíleli všichni členové mimo právě Waterse.

Název je součást starého reklamního sloganu na vůz Ford Model T, který byl jako první vůz vyráběný ve více barevných variantách (celý reklamní slogan zní „Any Colour You like, so long as it´s black“ tedy volně přeloženo asi „(Přejte si) Jakoukoli barvu máte rádi, pokud to bude černá“).

„POŠKOZENÍ MOZKU“ Skladba, která má asi nejblíže k tomu, co by se s trochou fantazie dalo označit za titulní skladbu alba (a která jako jediná obsahuje jeho název v textu). Následující skladba Eclipse název alba uvádí v mluveném „epilogu“.

Tyto dvě písně představují jediné dvě ukázky Watersova sólového zpěvu na The Dark Side Of The Moon.

Zajímavostí je, že původně se jednalo o závěrečnou skladbu alba, ale Watersovi se tento „vrchol“ nezdál příliš efektní, proto byla dopsána ještě Eclipse. Obě skladby pak byly hrány vždy společně.

Text o „lunatics on the grass“- „bláznech lehávajících v trávě“ je převzat z Watersovy nikdy nenahrané písně, kterou zkomponoval pro desku Meddle. Její název? „Dark Side Of The Moon“!

Brain Damage je prvním opravdu „hmatatelným“ odkazem na osud Syda Barreta. Například onen „blázen v mé hale“ je jedním z motivů, vycházejících ze Sydových těžkých stavů, během nichž vídal postavy, které s ním sdílejí prázdný, bílý pokoj…

„ZATMĚNÍ“ Eclipse je nádhernou ukázkou jedné z oblíbených Watersových technik psaní, které se anglicky říká „list-o-mania“, tedy vypisování svých pocitů do jakýchsi „seznamů“.

Na každém jeho sólovém albu a na většině pozdějších alb Pink Floyd, na kterých se podílel je tato „technika“ hojně zastoupena.

Tato skladba nebyla původně vůbec zamýšlena, ale po několika málo živých představeních si skupina uvědomila, že celé album potřebuje nějaký dramatičtější závěr, vrchol. Waters tedy napsal několik dalších veršů, které ovšem také nebyly konečnou podobou této písně. Jednalo se o více než polovinu veršů finální verze, které však vyznívaly „do ztracena“. Ony dva závěrečné verše o tom, že všechno pod Sluncem je obsaženo v jediném tónu, v souladu, ale to Slunce že už překrývá Měsíc, byly přidány až zcela nakonec. Stejně jako znepokojivá slova vrátného Jerryho Driscolla z Abbey Road Studios, jež album uzavírají, za zvuku odeznívajícího tlukotu srdce. Tato slova jsou jeho reakcí na to, když se dozvěděl titul alba.

Ovšem ani to není úplný konec alba. Po těchto slovech (i tak velmi špatně slyšitelných – během živých vystoupení jsou mnohem výraznější) a po odeznění onoho tepu srdce, který tak rámuje celé album je zřejmě ještě „něco“. Možná je to jen představa, či toužebné přání, jisté však je, že na některých CD verzích je možno zaslechnout doslova neslyšitelnou a velmi krátkou sekvenci, kdy smyčcový orchestr hraje „Ticket To Ride“ od The Beatles (hranou při posledních slovech Jerryho Driscolla). Na některých britských vydáních je prý také v čase 1’41“ slyšet jakýsi šeptající hlas.

Vysvětlení se různí, od toho, že se jedná o vtip ze strany Pink Floyd, aby vzrušili posluchače a věrné fanoušky (kteří snad jako jediní jsou ochotni se „pitvat“ v takovýchto detailech – a nebylo by to poprvé) až po vysvětlení, že byl během nahrávání použit již předtím použitý a ne dobře smazaný pásek nebo to, že bylo studio jednoduše přeplněné a zvuková izolace nebyla dostatečná. Všechno toto však zní dosti nepravděpodobně.

Velké pocty se skladbě i skupině Pink Floyd dostalo během Letních olympijských her v Londýně 2012. Velkou část zahajovacího ceremoniálu Letních olympijských her v Londýně tvořila pocta britské rockové hudbě. Přestože se v koláži živě i ze záznamu objevila celá plejáda zásadních kapel a zpěváků rockové historie i současnosti, Pink Floyd mezi nimi nebyli. Z jediného důvodu – patřilo jim totiž úplné finále ceremoniálu, kdy skladba Eclipse vytvořila hymnický doprovod velkolepého závěrečného ohňostroje. Během závěrečného ceremoniálu pak zazněla Wish You Were Here ze stejnojmenného alba.

Poznámka: verš „everything under the sun“ je fráze, která by přešněji měla být přesněji přeložena jako „vše, co si dokážete představit“. Ponechali jsme doslovný překlad, aby vynikla slovní hříčka ve spojení s posledním verčem.

„PŘÁL BYCH SI, ABYS TU BYL“ Jedná se snad o jedinou píseň v historii Pink Floyd, ke které existoval text dříve než hudba. Skladba plynule přechází z předchozí Have A Cigar, spojená s ní zvukem levného tranzistorového rádia, které se někdo pokouší naladit na frekvenci, která by se mu líbila, až „náhodou“ natrefí na Wish You Were Here…a nechá ji tam.

Skladba je melancholická, zpívá ji David Gilmour s doprovodem akustické kytary a stejně jako Shine On You Crazy Diamond je především o Sydovi. Nebo jak se později vyjádřili Pink Floyd, o komkoliv kdo tu prostě není, kdo nám chybí…

Původně mělo být součástí skladby výrazné houslové sólo, které nahrál virtuos Stéphan Grapelli. Za nahrávku dostal 300 liber. Ovšem skupině se mix nelíbil a housle nakonec překrylo pro Floyd „typické“ skučení větru. Z houslového partu zbylo jen několik málo tónů (navíc sotva slyšitelných). Pracovní verze s uvedeným houslovým sólem byla vydána v rámci Wish You Were Here Immersion Box Set.

Skladba Wish You Were Here je dnes spolu s Another Brick In The Wall, Part 2 asi nejznámnější písní Pink Floyd mezi „nefanoušky“ skupiny.

Pink v hotelovém pokoji zkolaboval, show je v ohrožení. Manažer přivádí doktora, aby píchl Pinkovi injekci, která by ho opět postavila na nohy.

„Pohodlně otupělý“ Motiv písně má základ ve skutečné události, kdy jednou donutili Waterse, aby odehrál představení, přestože bral velmi silné léky proti hepatitidě. Jde o vrcholnou skladbu Pink Floyd, pro mnoho fanoušků tu vůbec nejlepší. Proto zústává velkým paradoxem, že je založena na demu skladby, kterou David Gilmour napsal pro svou sólovou desku, ale protože ji nepovažoval za příliš povedenou, uložil ji „do šuplíku“. Poté, co ji přinesl do studia k případnému využití, byla doplněna Watersovým skvělým textem a po mnoha různých pracovních verzích (vydaných v rámci The Wall Immersion Box Set většinou pod pracovním názvem The Doctor) vykrystalizoval finální mix, nadčasová píseň, jejíž součástí je také brilantní kytarové sólo, patřící ke klenotům rockové historie. Sólo je tak slavné, že dokonce dostalo svůj vlastní název („Come On Big Bum“). V celosvětové internetové anketě časopisu The Rolling Stone bylo čtenáři zvoleno nejlepším kytarovým sólem 20. století, před neméně slavným počinem Jimmyho Page v Zeppelinovské Stairway To Heaven. Sám Gilmour dnes považuje tuto skladbu za nejlepší, kterou kdy s Pink Floyd nahrál. Comfortably Numb je tak ceněná, že ji řada umělců převzala do svého repertoáru – na svých koncertech ji hraje (a skvěle!) například i taková legenda, jakými dnes jsou američtí Pearl Jam.

Během představení The Wall hrál a zpíval Gilmour své party v 15ti metrové výšce, na hřebeni stojící zdi.

Skladba je tak oblíbená, že byla součástí prakticky všech následujících turné Pink Floyd, Davida Gilmoura i Rogera Waterse. Většinou jako závěrečný kus celé show (v rámci turné P·U·L·S·E byla zařazena jako finále základní části koncertu).

Pink se naplno „mění“ v diktátora a povoluje uzdu nejhorším myšlenkám.

„Utíkej jako ďas“ Na první poslech je pulzující baskytara a elektrická kytara velmi podobná disko nebo „military“ stylu 2/4 tempa a tvoří tak z hudby velmi jednoduchý kus, ale ve skutečnosti je to asi ten nejlepší základ pro Watersův text, který je stejně přímý jako hudba.

Při původních živých vystoupeních na turné The Wall i na Waterových sólových tour tuto skladbu doprovázelo nafukovací prase a Roger měl neskutečnou zálibu ohlašovat tuto skladbu jako „Run Like Fuck“ s věnováním „všem paranoidním dítkům v hledišti“.

Tato skladba patří zároveň k oblíbeným Gilmourovým kouskům, který k ní napsal hudbu když pracoval na svém sólovém albu v roce 1978. Hrál ji pravidelně na svých sólových turné.

Pink Floyd tuto skladbu hráli často jako úplně poslední přídavek, kdy osvětlovači a mistři na světelné efekty spustili něco, čemu říkali „utajený faktor číslo deset“. Což nebylo nic jiného, než odstartování úplně všech (i jednotlivě úžasných) efektů, včetně výbuchů v přední části pódia, laserů, světelných panelů pod pódiem, které někdy zobrazovaly text nebo názvy skladeb, které se změnily při této skladbě v ohnivé peklo, končíčí současně s posledním tónem mohutným výbuchem. Nutno podotknout, že energetická náročnost měla za následek četné výpadky proudu… Tímto velmi efektním závěrem vyvrcholil také památný koncert Pink Floyd na pražském Strahově v roce 1994.

Ve filmu „La Carrera Panamericana“ při této skladbě nahradil Guy Pratt Rogera Waterse a změnil i text z „…send you back to mother in cardboard box“ na „send you back to New York“.