Works

„JEDNOHO DNE“ Úvodní zvuk vichru dává brzo prostor nezapomenutelnému a mrazení v zádech nahánějícímu basovému riffu (za přispění tzv. Bison Echo Boxu), který je doprovázen téměř identickým stacattem klávesových riffů a jednoduchými, ale výraznými bicími. Nakonec se přidává i elektrická kytara. Basová kytara je nahrána na dvě stopy, Gilmourova kytara je na třetí stopě a další Watersova kytara je na další stopě.

Tato skladba byla a je velmi oblíbená a bouřlivě přijímaná při živých vystoupeních – byla součástí mj. turné Pink Floyd P·U·L·S·E 1994, turné Davida Gilmoura k Rattle That Lock 2015, turné Rogera Waterse k Is This the Life We Really Want 2018 a byla také součástí setlistu turné Nick Mason’s Saucerful of Secrets 2018-2019.

Ve filmu Live At Pompeii a na většině koncertů měl tento kousek mnohem strašidelnější název („One Of These Days I´m Going To Cut You Into Little Pieces“ – tedy „Jednoho dne tě rozsekám na malé kousky“). Mimochodem, jedná se o celý „text“ skladby, který je také jedním ze dvou vokálních počinů Nicka Masona v rámci tvorby Pink Floyd.

Poznámka: Byť doslovný překlad by měl znít „Jednoho z těch dnů“ nebo „Jeden z těch dnů“, použili jsme frázi v češtině obvyklou a používanou.

„Arnold Layne“ První singl kapely vydaný 10. března 1967 (B stranu obsadila Candy And A Currant Bun). Text o „nebohém“ Arnoldovi, který krade dámské oblečení a převléká se do něj, je inspirován skutečnými událostmi – studentkám, kterým matka Rogera Waterse a matka Syda Barreta pronajímaly v Cambridge byt, se ztrácelo sušící se prádlo…

Přestože skladba zaznamenala celkem solidní úspěch v hitparádách (Top 20), kvůli kontroverznímu tématu ji stěžejní britská rádia odmítala uvádět. Píseň nakonec nevyšla na řadovém albu, ale zůstává velmi oblíbenou a byla součástí řady kompilací či jako bonus také výroční reedice prvního alba skupiny. Často byla uváděna v rámci živých vystoupení v raných dobách skupiny, do setlistu ji zařadil David Gilmour během turné k albu On An Island a je také nedílnou součástí vystoupení Nicka Masona a jeho Nick Mason’s Saucerful Of Secrets.

„NEBOJÁCNÝ“ Nenápadná skladba, přestože Watersem napsaný a Gilmourem zpívaný text předznamenává směr, kterým se bude Watersův styl psaní v budoucnosti ubírat. Závěr písně tvoří část „You´ll Never Walk Alone“ od Rodgerse a Hammersteina, která je dodnes hymnou fotbalových fanoušků FC Liverpool (a je jimi též v této skladbě zpívána).

Perličkou je drobná chyba v bookletu z vydání z roku 1994 (CD – Dig.Remastered 1992) od EMI, kde je autor textu Oscar Hammerstein II. chybně uveden jako „Hammestein“.

„POŠKOZENÍ MOZKU“ Skladba, která má asi nejblíže k tomu, co by se s trochou fantazie dalo označit za titulní skladbu alba (a která jako jediná obsahuje jeho název v textu). Následující skladba Eclipse název alba uvádí v mluveném „epilogu“.

Tyto dvě písně představují jediné dvě ukázky Watersova sólového zpěvu na The Dark Side Of The Moon.

Zajímavostí je, že původně se jednalo o závěrečnou skladbu alba, ale Watersovi se tento „vrchol“ nezdál příliš efektní, proto byla dopsána ještě Eclipse. Obě skladby pak byly hrány vždy společně.

Text o „lunatics on the grass“- „bláznech lehávajících v trávě“ je převzat z Watersovy nikdy nenahrané písně, kterou zkomponoval pro desku Meddle. Její název? „Dark Side Of The Moon“!

Brain Damage je prvním opravdu „hmatatelným“ odkazem na osud Syda Barreta. Například onen „blázen v mé hale“ je jedním z motivů, vycházejících ze Sydových těžkých stavů, během nichž vídal postavy, které s ním sdílejí prázdný, bílý pokoj…

„ZATMĚNÍ“ Eclipse je nádhernou ukázkou jedné z oblíbených Watersových technik psaní, které se anglicky říká „list-o-mania“, tedy vypisování svých pocitů do jakýchsi „seznamů“.

Na každém jeho sólovém albu a na většině pozdějších alb Pink Floyd, na kterých se podílel je tato „technika“ hojně zastoupena.

Tato skladba nebyla původně vůbec zamýšlena, ale po několika málo živých představeních si skupina uvědomila, že celé album potřebuje nějaký dramatičtější závěr, vrchol. Waters tedy napsal několik dalších veršů, které ovšem také nebyly konečnou podobou této písně. Jednalo se o více než polovinu veršů finální verze, které však vyznívaly „do ztracena“. Ony dva závěrečné verše o tom, že všechno pod Sluncem je obsaženo v jediném tónu, v souladu, ale to Slunce že už překrývá Měsíc, byly přidány až zcela nakonec. Stejně jako znepokojivá slova vrátného Jerryho Driscolla z Abbey Road Studios, jež album uzavírají, za zvuku odeznívajícího tlukotu srdce. Tato slova jsou jeho reakcí na to, když se dozvěděl titul alba.

Ovšem ani to není úplný konec alba. Po těchto slovech (i tak velmi špatně slyšitelných – během živých vystoupení jsou mnohem výraznější) a po odeznění onoho tepu srdce, který tak rámuje celé album je zřejmě ještě „něco“. Možná je to jen představa, či toužebné přání, jisté však je, že na některých CD verzích je možno zaslechnout doslova neslyšitelnou a velmi krátkou sekvenci, kdy smyčcový orchestr hraje „Ticket To Ride“ od The Beatles (hranou při posledních slovech Jerryho Driscolla). Na některých britských vydáních je prý také v čase 1’41“ slyšet jakýsi šeptající hlas.

Vysvětlení se různí, od toho, že se jedná o vtip ze strany Pink Floyd, aby vzrušili posluchače a věrné fanoušky (kteří snad jako jediní jsou ochotni se „pitvat“ v takovýchto detailech – a nebylo by to poprvé) až po vysvětlení, že byl během nahrávání použit již předtím použitý a ne dobře smazaný pásek nebo to, že bylo studio jednoduše přeplněné a zvuková izolace nebyla dostatečná. Všechno toto však zní dosti nepravděpodobně.

Velké pocty se skladbě i skupině Pink Floyd dostalo během Letních olympijských her v Londýně 2012. Velkou část zahajovacího ceremoniálu Letních olympijských her v Londýně tvořila pocta britské rockové hudbě. Přestože se v koláži živě i ze záznamu objevila celá plejáda zásadních kapel a zpěváků rockové historie i současnosti, Pink Floyd mezi nimi nebyli. Z jediného důvodu – patřilo jim totiž úplné finále ceremoniálu, kdy skladba Eclipse vytvořila hymnický doprovod velkolepého závěrečného ohňostroje. Během závěrečného ceremoniálu pak zazněla Wish You Were Here ze stejnojmenného alba.

Poznámka: verš „everything under the sun“ je fráze, která by přešněji měla být přesněji přeložena jako „vše, co si dokážete představit“. Ponechali jsme doslovný překlad, aby vynikla slovní hříčka ve spojení s posledním verčem.

„Zadejte kurz směr srdce slunce“ Název této hypnotické skladby je vychází z citátu Williama S. Borroughse. Pink Floyd ji hráli již od roku 1967, tedy ještě se Sydem Barrettem. Je známým faktem, že Syd stačil nahrát některé úryvky pro album Saucerful Of Secrets a že David Gilmour jeho práci dokončil. Tato skladba je tedy pravděpodobně jedinou v historii kapely, která se objevila na některém z alb a kterou nahráli Pink Floyd v pětičlenném obsazení. Text, který je Watersovým počinem, hledá údajně inspiraci v jedné z knih klasické čínské poezie.

Skladbu s velkou oblibou zařazuje Roger Waters do setlistů svých vystoupení a píseň bývá také velmi vřele přijímána. Byla také součástí koncertního programu Nick Mason`s Saucerful Of Secrets.

„Podívej jak si Emily hraje“ Emily vyšla 16. června 1967 jako druhý singl Pink Floyd, dosáhla na 6. příčku britského singlového žebříčku. Původně byla nahrána jako mimoalbový singl, ovšem v americké edici The Piper At The Gates Of Dawn byla zařazena jako první skladba alba.

O inspiraci textu existuje víc teorií. Podle jedné prý jde o dívku, kterou Syd spatřil v lese, kde „spal“ pod vlivem drogy, některé prameny tvrdí, že inspirací byla dcera barona Younga, Emily Young, přezdívaná v klubu UFO „psychedelická školačka“. Stejně tak je trochou tajemství zahaleno samotné nahrávání skladby – původně měla vzniknout v mnohem delší verzi, byla zkracována a několikrát přemíchávána. A vzhledem k tomu, že se původní záznamy ztratily, nebylo možné v pozdějších letech vytvořit plnohodnotný stereo mix.

Skladba patří do rock`n`rollové Síně slávy jako jedna z 500 písní, které formovaly rockovou hudbu.

„NĚKOLIK DRUHŮ MALÝCH PLYŠOVÝCH ZVÍŘÁTEK SHROMÁŽDĚNÝCH V JESKYNI A DOVÁDĚJÍCÍCH S PIKTEM“ Watersův další příspěvek, později parodován ve skladbě „To Roger Waters Wherever You Are“ od Rona Gesina z jeho alba „As He Stands“.

Skladba obsahuje nespočet různých (zvířata imitujících zvuků), které byly vytvořeny pomocí syntezátorů a následně hrány v opačném směru či různou rychlostí, různě mixovány a upravovány. Text je pak jakousi slátaninou, obsahující výrazy skotského nářečí, ale i Watersovo blábolení. Je prakticky nepřeložitelný, proto překlad neuvádíme. Ostatně – zcela mu nerozumí ani rodilí angličtí mluvčí. Celkově bychom to mohli popsat jako pokus opilce vyprávět o svých zážitcích ze středověké bitvy. O tom jak se bál, jak nemohl uzvednout svůj meč, jak jej tím mečem nakonec někdo přetáhl… Přestože významu zcela nerozumí ani britové, jak už bývá u fanoušků Pink Floyd dobrým zvykem, řada z nich se po celá léta snaží dopátrat hlubšího významu této skladby. A přitom je možná pravda mnohem prozaičtější – trochu toho správného stimulantu může dokázat velké věci. Mimochodem, Piktové byli dávní obyvatelé Skotska.

V době „elpíček“, často za cenu zničení desky, bylo možné zachytit první z (později velmi oblíbených) Watersových tajných vzkazů, a to tak, že byla deska hrána v opačném směru. V prvním vzkazu říká „Bring back my guitar“, na konci skladby „It was Pretty avant-garde, wasn´t it?“, zatímco klepal prsty o stůl. Zcela na konci je téměř neslyšné „Thank you“ (v levém reproduktoru).

Je-li nahrávka puštěna správným směrem (a správnou rychlostí), je velmi špatně slyšet recitovaná poezie, mixovaná do „živočišných“ zvuků a přednášená skotským patosem. Bohužel, jedna z mála nevýhod CD je ta, že naprosté většině posluchačů (nejsou-li vybaveni velmi drahou a vlastně už profesionální technikou umožňující nastavovat směr a rychlost přehrávání CD), je tato „libůstka“ upřena.

Skladba nikdy nebyla hrána živě (možná naštěstí pro fanoušky), přestože Watersův zpěv ala „Šílený Skot“ bylo možno zaslechnout během příležitostných vystoupení, jejichž součástí bylo i Embryo.

„Svobodná čtyřka“ Další skladba s velmi výraznou kytarou, jejíž název vychází od žertovného odpočítávání „One Two ´Free´ Four Fowah!“ a která byla vydána jako singl téměř po celém světě, ovšem kromě Velké Británie. Text se vůbec poprvé přímo vyjadřuje k smrti Watersova otce, tedy k tématu, které prostupuje pozdějšími alby The Wall a The Final Cut. Roger Waters se tu také zmiňuje o své nelibosti k zábavnímu průmyslu a hlavně ke své znuděnosti a únavě (kterou z koncertů vždy pociťoval), když byl „nucen“ odjet na „další americké turné“.

Text, který měla píseň ve filmu „La Vallée“, je však drobně odlišný a zmiňuje se mimo jiné i o „taking a slice“ ze skladby Money. Kromě toho jsou v textu této skladby ještě další, ale už dosti nepodstatné rozdíly.

„Embryo“ Nerealizovaná skladba Rogera Waterse z roku 1968, která se nedočkala finálního dokončení pro album. Vyšla tak až v roce 1970 na kompilačním albu společnosti Harvest Records nazvaném Picnic – A Breath Of Fresh Air, kde se mimo demo verze této skladby objevují například kusy od Deep Purple, Barclay James Harvest nebo také „Terrapin“ od Syda Barretta. Embryo bylo také součástí kompilace Works a samozřejmě The Early Years 1965-1972.