Live In Gdańsk

„MLUV KE MNĚ“ Zahájena ikonickýcm tlukotem srdce je tato úvodní skladba více než pouhé intro celého následujícího alba. Kromě schizofrenního blábolení (které evokuje Sydův osud) obsahuje maniacký smích Rogera The Hat, manažera konkurenční kapely, který byl jedním z těch lidí, jimž Waters předložil kartičky typu „Kdy jste naposledy použil násilí?“ nebo „Co si myslíte o smrti?“ a nahrával jejich odpovědi. Roger The Hat poskytl opravdu vynikající materiál (hlavně svůj maniacký smích, který je i součástí „On The Run“). Opakem byl například materiál od Paula McCartneyho, jehož příspěvek nebyl použit vzhledem k tomu, že byl „až příliš filozofický“.

To, že je autorství této skladby připsáno Nicku Masonovi, je podle Rogera Waterse „dárek, který jsem mu dal, aby měl na albu vůbec něco. Jinak jsme to celé natočili s naším manažerem za jediné odpoledne. Dokonce nebyl ani v tý zasraný místnosti, když jsem to psal“, dodal (pro sebe zcela typicky) Waters.

Přestože jde o dvě samostatné skladby, na některých edicích CD, stejně jako na původní vinylové nahrávce je tato skladba spolu s Breathe uvedena jako jedna – původně byla zapisována jako „a) Speak To Me b) Breathe“, nebo jenom „Speak To Me Breathe“, což by se dalo přeložit i jako „Mluv ke mně šeptem“.

„DÝCHEJ“ Tato skladba měla více názvů. Jednak tento, jednak „Breathe In The Air“ nebo „Breathe (In The Air)“. Snadno se zaměňuje s „Breathe“ z Watersova alba „The Body“, ze kterého snad i hudebně vychází. Uváděna byla také jako jedna skladba se Speak to Me.

Pink Floyd nehráli tuto skladbu samostatně, uváděna byla pouze v těch show, jejichž součástí bylo celé album The Dark Side Of The Moon, avšak Roger Waters ji během svých turné samostatně uvádí.

Píseň je metaforou, narážkou na to, že hnát se za něčím, podléhat tlaku společnosti a podvolovat se jejím pravidlům a požadavkům je cesta do záhuby. Spojení „ride the tide“ (doslova „jet příliv“ nebo „jet s přílivem“) je frází, znamenající „většinové rozhodnutí“. Smyslem je tedy ono podvolení se tlaku společnosti a v rámci vyznění jsme použili spojení „jít s hlavním proudem“.

„ČAS“ Tato skladba je velmi slavná díky své úvodní kakofonii, která obsahuje zvuk bezpočtu hodinových strojků, jež naráz začnou zvonit, odbíjet a cinkat ve všech možných zvukových podobách. Tento kousek byl nahrán zároveň i jako jakýsi test kvadrofonního zařízení ve studiu EMI a je také dobrým testovacím materiálem pro různá přehrávací zařízení (ta nepříliš kvalitní si s takovým přívalem „výšek“ prostě neporadí). Celé to má vyjadřovat Watersův strach ze stárnutí (stejně jako mnohem výmluvněji text, který následuje) a také jeho strach z toho, že čas jen tak plyne kolem a vlastně nic se neděje (docela ironie, když si uvědomíme Watersovy osudy…). Gilmour a Wright později zpívali tento kus, doprovázeni doprovodnými zpěvačkami.

Gilmourova hra na kytaru je v této skladbě s ničím nesrovnatelná a jeho sólo zde je často citováno a bylo i několikrát přepsáno v různých učebnicích hry na kytaru.

Původní verze skladby, uváděná živě před vydáním alba, byla mnohem pomalejší a s výrazně vyššími vokály.

Watersův text, který se zmiňuje o „setrvávání v tichém zoufalství“ a o „pravém angličanství“ vychází z autobiografické knihy s názvem „Walden“ z roku 1854 autora Henry Davida Thoreaua, kde se objevují věty typu „masy mužů jen tráví své životy v tichém zoufalství“.

„Dýchej (Repríza)“ Po konci písně Time s jejím ponurým textem přichází skladba Breathe Reprise. Na některých vydáních je uváděna jako samostatné skladba, někdy je odlišena jiným formátem písma v názvu, někdy jako samostatná skladba zcela chybí a je součástí Time. Jedná se jen o krátkou skladbu s textem, který je přeci jen o dost optimističtější a svým smířlivým vyzněním koriguje depresivní vyznění Time.

„Castellorizon“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Na ostrově“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Sklíčenost“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Rudá noční obloha“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Tohle nebe“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Pak zavřu oči“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Úsměv“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Nadechni se“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Kapsa plná kamení“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Tam, kde začínáme“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„ZÁŘI DÁL, BLÁZNIVÝ DÉMANTE (Části 1-5)“ Při premiéře ve Francii v červnu 1974 a na dalších koncertech před vydáním na albu byla tato skladba hrána jako jeden celek i s některými pasážemi pozdější druhé části (resp. 6-9 podle členění na některých edicích alba). Společně s dalšími dvěma dlouhými skladbami (Raving And Drooling a Gotta Be Crazy, které se staly základem pro další album Animals) tak tvořila značnou část vystoupení. Zajímavostí je, že podle některých dobových kritik byl tento nový materiál „nezajímavý, postrádající melodii a zcela dle zvyku Pink Floyd příliš a příliš dlouhý“. A přesto se Shine On You Crazy Diamond později stala stěžejní skladbou nového alba Wish You Were Here a jedním z klenotů rockové historie.

Původně byla skladba inspirována Gilmourovým melancholickým kytarovým tématem, které bylo nahráno s vynikajícím doprovodem kláves Ricka Wrighta. Melodie skvěle odráží jakousi melancholii a smutek v textu, který je zcela bez pochyb o Sydu Barrettovi – tvoří jedinou výjimku, kdy se Waters věnoval ve své písni svému bývalému kolegovi a dlouholetému příteli naplno a bez jakéhokoliv skrývání.

Nahrávání této skladby bylo doprovázeno (kromě dusné atmosféry ve studiu) mnoha drobnými, ale nesmírně vyčerpávajícími problémy. Pro album nebyl nikdo ve skutečnosti „zapálený“ a skupina pracovala víceméně mechanicky a bez ducha (což ovšem není na albu nijak poznat), pod značným tlakem producenta a nahrávací společnosti, aby už už bylo k dispozici nové album „veleslavné“ skupiny, jež dobyla svět předchozím The Dark Side Of The Moon. Z této situace také vzešel motiv obalu alba. Je celkem známý přístup Davida Gilmoura, který navrhoval použít na jednu stranu již téměř hotovou Shine On You Crazy Diamond a „druhou stranu něčím zaplácnout“, ať je klid. Waters náladu ve studiu komentoval například tak, že titul by klidně mohl být „Wish We Were Here“, tedy „přál bych si, abychom tu byli my“. Často také docházelo k drobným nehodám. Například se kapele zdálo, že první nahrávka není dost dobrá, a tak po týdnech úmorné práce začali nahrávat znovu. Když už se zdálo, že je nahrávka v pořádku, zjistilo se, že nějaký zvukař přidal na některé stopy omylem echo a skladba tak byla opět nepoužitelná. Nálada ve studiu tomu odpovídala…

Nakonec byla skladba rozdělena na dvě části a rámuje tak celé album. Úvodní část skladby je na původních vinylových kopiích a nových reedicích uváděna jako „parts 1-5“ (v některých vydáních se můžeme setkat s označením „part one“):

Part 1: 0’00“ – 2’09“ (Wright/Waters/Gilmour)

Part 2: 2’09“ – 3’54“ (Gilmour/Waters/Wright)

Part 3: 3’54“ – 6’27“ (Waters/Gilmour/Wright)

Part 4: 6’27“ – 8’42“ (Gilmour/Wright/Waters)

Part 5: 8’42“ – 13’30“ (Waters)

„ASTRONOMICKÁ DOMINANCE“ První hlas na celém albu, recitující názvy nebeských útvarů přes megafon, patří Peteru Jennerovi, jednomu z manažerů skupiny. Úvodní zpráva v Morseově kódu, která nemá žádný smysluplný význam, dává brzy prostor klávesám Ricka Wrighta, Barrettovým echo kytarám a dosti razantním bicím Nicka Masona. Na okraj – není ve slovech „stars can frighten / hvězdy mohou nahánět strach“ již cítit prvotní náznak Barrettových paranoidních stavů?

„TLUSTÉ STARÉ SLUNCE“ Gilmour napsal tuto ryze anglickou píseň jako pokračování ke Grantchester Meadows z alba Ummagumma. Skladba je plná jemné hudby, od úvodního vyzvánění zvonů až po jemnou akustickou kytaru a zastřené bicí a je výborným kandidátem na nejcitlivější píseň v Gilmourově kariéře. Skladbu vrcholící jedním z prvních pověstných kytarových sól zařadil Gilmour také na setlist posledních tour k albům On An Island a Rattle That Lock.

„VELKÉ NADĚJE“ Asi nejlepší, nejznámnější a také nejhranější skladba celé „powatersovské“ éry Pink Floyd. Gilmour připustil, že byla první, kterou pro album připravil a že je možná nejosobnější z těch, které kdy napsal. Je i proto pravidelnou součástí všech Gilmourových vystoupení.

Hlavním tématem krásného lyrického textu je ohlédnutí se za dětsvím, za životem, je to výpověď stárnoucího muže o jeho pocitech při myšlenkách na uplynulý život. Skladba je plná odkazů a paralel. Onen úvodní pohled za horizont, do dětství, je vzpomínkou na bezstarostné doby (strávené na Grantchester Meadows), myšlenky na dospívání proudící podél Long Road se zase potkávají na březích řeky Cut (řeka západně od Londýna). Mimochodem, ona Long Road je zároveň slovní hříčkou, je to fráze z oblíbeného anglického přísloví, že „nudný život je jako rovná dlouhá cesta bez zatáček a odboček (Long Road)“. Malá stvoření, kterými „kapela“ připoutala vypravěče do přízemnosti života, to jsou zase drobné malichernosti, které spolehlivě zhatí jakékoli štěstí. A tak bychom mohli pokračovat. Život jde dál, kráčíme jím, ale nedokážeme nevzpomínat se smutkem a nostalgií na minulost. A ty myšlenky jsou nekonečné, plynoucí jako voda v nekonečné řece.

Zvon, který zvoní na závěr skladby není „Division bell“ z britského parlamentu, kde se tento zvon užívá k vymezení času, který mají poslanci na rozhodnutí, zda budou hlasovat pro nebo proti návrhu (byť by na to odkazoval název alba i verš z první sloky). Jedná se pravděpodobně buď o zvon z Cambridge College nebo z Ely Cathedral, které jsou obě na promo videu Storma Thorgersona (katedrála v Cambridge je také na obalu alba, na horizontu mezi mluvícími hlavami).

Úplně poslední zvuky na albu (ač téměř neslyšitelné, po mnohavtěřinové pauze za posledními tóny High Hopes) jsou záznamem telefonního rozhovoru Charlieho (syna Polly Samson) a Steve O’Rourkea, manažera Pink Floyd, který inspiroval Pink Floyd k tomu, aby jedno z hlavních témat alba byl nedostatek komunikace mezi lidmi. Toto je jediná odpověď na dávné prosby Stevea O’Rourkea, který kdysi Pink Floyd prosil, zda by si mohl na albu zahrát alespoň několik tónů…

„OZVĚNY“ Skupina zaplnila druhou stranu alba téměř čtyřiadvacetiminutovou skladbou, která patří k těm nějzářivějším klenotům z dílny Pink Floyd. Pro mnoho fanoušků jsou Echoes dokonce nejoblíbenější skladbou vůbec.

Kompozici tvoří více než dvacet témat spojených dohromady různými kytarovými a klávesovými riffy a motivy. Ikonickým se v této skladbě stal také zpěv – obstarali ho dvojhlasně David Gilmour s Rickem Wrightem.

Původní text byl několikrát přepracován. V rané verzi se text dokonce opíral o osvědčenou mystiku vesmíru, avšak později napadlo Waterse přesměrovat svou obrazotvornost z vesmírných dálav do hlubin oceánů (původní verš „Planets meeting face to face“ nahradil verš „Overhead the albatrosses“ atd.). Úvodní „sonarový“ zvuk, který snad nejvíc přiměl Waterse nahlédnout pod hladinu moří, je výsledkem náhody, kdy si v přestávce mezi nahráváním Rick Wright brnkal na piáno náhodou zapojené do zpětného zesilovače Leslie. Zvuk se kapele tak líbil, že ho použili na začátek skladby a objevuje se i na jiných místech. Střední část Echoes pak byla vypůjčena z motivu z nedokončené skladby Embryo. Měnil se i název skladby – ten původní zněl „Nothing, Parts 1- 24“. S pokračující prací na skladbě se její název změnil (a dlouho tak zůstával) na „Son Of Nothing“, popř. „Return Of The Son Of Nothing“ – podle monstra z jednoho japonského hororu.

Přestože měla skladba u obecenstva úžasný úspěch (jedna z těch skladeb, u kterých si dav vynucoval další a další improvizace a nechtěl aby hudba skončila), byl Waters tímto přeci jen poněkud dlouhým a na hraní náročným kouskem znuděn. Bavil se dosti svérázným způsobem tak, že pojmenovával skladbu přihlouplými názvy jako „Looking Through The Knotholes In Granny´s Wooden Leg“ („Pohled skrz díry po suku v babiččině dřevěné noze“) nebo „We Won The Double“ („Vyhráli jsme dabl“), což se týkalo toho, že jeho oblíbený fotbalový tým vyhrál oba poháry v anglické lize. Název „The March Of The Dambusters“ by byl legrační taky, až na to, že skupina tuhle skladbu nikdy v Německu nehrála.

Skladba byla použita jako soundtrack k několika pasážím z filmu „Chrystal Voyager“, které obsahovaly záběry na vlny narážející na pobřeží. V roce 1990 chtěla jistá firma tuto scénu včetně hudby z Echoes použít na reklamu na čistič WC. Pochopitelně neuspěla s žádostí o propůjčení práv.

V poslední době se skladba objevila živě v rámci turné Davida Glimoura k albu On An Island a byla vydána také na živém záznamu Live in Gdańsk, kde Rick Wright hostoval. Po smrti Ricka Wrighta prohlásil David Gilmour, že již nikdy tuto skladbu živě nezahraje, protože je díky duetu s Rickem pro něj až příliš osobní.

„PŘÁL BYCH SI, ABYS TU BYL“ Jedná se snad o jedinou píseň v historii Pink Floyd, ke které existoval text dříve než hudba. Skladba plynule přechází z předchozí Have A Cigar, spojená s ní zvukem levného tranzistorového rádia, které se někdo pokouší naladit na frekvenci, která by se mu líbila, až „náhodou“ natrefí na Wish You Were Here…a nechá ji tam.

Skladba je melancholická, zpívá ji David Gilmour s doprovodem akustické kytary a stejně jako Shine On You Crazy Diamond je především o Sydovi. Nebo jak se později vyjádřili Pink Floyd, o komkoliv kdo tu prostě není, kdo nám chybí…

Původně mělo být součástí skladby výrazné houslové sólo, které nahrál virtuos Stéphan Grapelli. Za nahrávku dostal 300 liber. Ovšem skupině se mix nelíbil a housle nakonec překrylo pro Floyd „typické“ skučení větru. Z houslového partu zbylo jen několik málo tónů (navíc sotva slyšitelných). Pracovní verze s uvedeným houslovým sólem byla vydána v rámci Wish You Were Here Immersion Box Set.

Skladba Wish You Were Here je dnes spolu s Another Brick In The Wall, Part 2 asi nejznámnější písní Pink Floyd mezi „nefanoušky“ skupiny.

„VELKÝ DEN PRO SVOBODU“ Stejně jako je tomu u Atom Heart Mother, pochází také titul této skladby z novinového titulku (viz vnitřní obal alba). Týká se stržení berlínské zdi a je mnohem lépe využit na albu Roye Harpera „Berliners“. Hudba (i podle vyjádření Davida Gilmoura) není v této skladbě rozhodně nijak překvapivá a chybí zde i nové hudební nápady. Gilmour také zkrátil svá sóla na pro něj únosné minimum, přesto ji s chutí a pravidelně zařazuje do programu svých vystoupení.

Ona Loď Bláznů je odkazem na šestou knihu Platónovy Ústavy (též Republiky). Loď Bláznů (hlupáků) je zde metaforou pro vládu, které nění obdařena darem vládnout a není ani opřena o legitimitu demokracie).

Pink v hotelovém pokoji zkolaboval, show je v ohrožení. Manažer přivádí doktora, aby píchl Pinkovi injekci, která by ho opět postavila na nohy.

„Pohodlně otupělý“ Motiv písně má základ ve skutečné události, kdy jednou donutili Waterse, aby odehrál představení, přestože bral velmi silné léky proti hepatitidě. Jde o vrcholnou skladbu Pink Floyd, pro mnoho fanoušků tu vůbec nejlepší. Proto zústává velkým paradoxem, že je založena na demu skladby, kterou David Gilmour napsal pro svou sólovou desku, ale protože ji nepovažoval za příliš povedenou, uložil ji „do šuplíku“. Poté, co ji přinesl do studia k případnému využití, byla doplněna Watersovým skvělým textem a po mnoha různých pracovních verzích (vydaných v rámci The Wall Immersion Box Set většinou pod pracovním názvem The Doctor) vykrystalizoval finální mix, nadčasová píseň, jejíž součástí je také brilantní kytarové sólo, patřící ke klenotům rockové historie. Sólo je tak slavné, že dokonce dostalo svůj vlastní název („Come On Big Bum“). V celosvětové internetové anketě časopisu The Rolling Stone bylo čtenáři zvoleno nejlepším kytarovým sólem 20. století, před neméně slavným počinem Jimmyho Page v Zeppelinovské Stairway To Heaven. Sám Gilmour dnes považuje tuto skladbu za nejlepší, kterou kdy s Pink Floyd nahrál. Comfortably Numb je tak ceněná, že ji řada umělců převzala do svého repertoáru – na svých koncertech ji hraje (a skvěle!) například i taková legenda, jakými dnes jsou američtí Pearl Jam.

Během představení The Wall hrál a zpíval Gilmour své party v 15ti metrové výšce, na hřebeni stojící zdi.

Skladba je tak oblíbená, že byla součástí prakticky všech následujících turné Pink Floyd, Davida Gilmoura i Rogera Waterse. Většinou jako závěrečný kus celé show (v rámci turné P·U·L·S·E byla zařazena jako finále základní části koncertu).