Live At Pompeii

„V pět hodin ráno“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Zatřes tím zámkem“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„Tváře z kamene“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„CO ODE MĚ CHCEŠ“ Skladba s kytarou, která jako by vypadla z alba Wish You Were Here, a s excelentní ukázkou umění doprovodných vokalistek. Nese titul, který údajně při jedné hádce vmetl David Gilmour do očí své tehdejší přítelkyni – spisovatelce Polly Samson. Nebo to bylo naopak? Dnes to už nikdo nezjistí, každopádně Gilmourova letitá přítelkyně a současná manželka Polly je spoluautorkou (nejen tohoto) textu.

„Sklíčenost“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„STRHUJÍCÍ PODÍVANÁ NA OBLOZE“ Přestože jde o instrumentálku, jedná se zcela jistě o jednu z nejvýmluvnějších skladeb o smrti vůbec. To, že se jedná o instrumentální skladbu (pouze s krátkými mluvenými pasážemi na začátku a konci o tom, že se autor nebojí smrti, kdykoliv by měla přijít), nijak nesnižuje její výsledný dojem. Co však tvoří tuto skladbu výjimečnou (kromě snových kláves Ricka Wrighta), jsou vokály zpěvačky Clare Torry, bývalé gospelové zpěvačky, která z této skladby vytvořila doslova nadpozemskou záležitost. Clare nahrála tuto skladbu několikrát s různými výškami hlasu, s různou melodikou i rychlostí a výsledná skladba je kombinací toho nejlepšího. Za poznámku stojí i to, že za celou svoji práci dostala plat 30 liber a lahev červeného vína.

Původní titul skladby byl The Mortality Sequence a šlo o snovou skladbu bez později přidaných vokálů, velmi pomalou, ponurou, až depresivní. Jedna z verzí vyšla jako součást The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

Skladba byla později použita i v reklamě na Nurofen, pro kterou ovšem byla znovu nahrána (s Clare Torryovou, avšak s jinými hudebníky).

Na některých CD verzích tato skladba plynule přechází v Money a maskuje tak místo, kde původně končila první strana LP desky.

„Člun čeká“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„PŘÁL BYCH SI, ABYS TU BYL“ Jedná se snad o jedinou píseň v historii Pink Floyd, ke které existoval text dříve než hudba. Skladba plynule přechází z předchozí Have A Cigar, spojená s ní zvukem levného tranzistorového rádia, které se někdo pokouší naladit na frekvenci, která by se mu líbila, až „náhodou“ natrefí na Wish You Were Here…a nechá ji tam.

Skladba je melancholická, zpívá ji David Gilmour s doprovodem akustické kytary a stejně jako Shine On You Crazy Diamond je především o Sydovi. Nebo jak se později vyjádřili Pink Floyd, o komkoliv kdo tu prostě není, kdo nám chybí…

Původně mělo být součástí skladby výrazné houslové sólo, které nahrál virtuos Stéphan Grapelli. Za nahrávku dostal 300 liber. Ovšem skupině se mix nelíbil a housle nakonec překrylo pro Floyd „typické“ skučení větru. Z houslového partu zbylo jen několik málo tónů (navíc sotva slyšitelných). Pracovní verze s uvedeným houslovým sólem byla vydána v rámci Wish You Were Here Immersion Box Set.

Skladba Wish You Were Here je dnes spolu s Another Brick In The Wall, Part 2 asi nejznámnější písní Pink Floyd mezi „nefanoušky“ skupiny.

„PRACHY“ Další z unikátních kousků na tomto albu znamenal jednou pro vždy konec nábožně naslouchajících fanoušků, kteří v naprostém tichu a úžasu hltali každý tón. Tato skladba byla tak rytmická, pulzující, živá a oblíbená, že davy fanoušků na koncertech (zvláště v USA) neznali nic jiného než pokřik „Money! Money!“.

Základní hudební linka skladby je vytvořena velmi pulzující baskytarou, která byla nejprve několikrát nahrána a potom sestříhána po jednotlivých velmi malých kouscích dohromady. Agresivní saxofonový part je ceněným vkladem Dicka Parryho. Ony zvuky registračních pokladen, trhání papíru (potažmo papírových bankovek) a sypání mincí nahrál Waters sám doma za jedno odpoledne. Později to popisoval takto: „Má žena se tou dobou zabývala keramikou a měla na zahradě takové zařízení na míchání hlíny. Vždycky mě uchvátily ty zvuky, jaké to vydávalo, když se do hmoty připletl kámen. Tak jsem tam jednou zkusil hodit pár drobných a jak to dopadlo slyšíte sami…“

Watersova poznámka o tryskáči Lear v textu je ironickou narážkou na Masonovy a Gilmourovy lekce v létání, jejichž úspěšné dokončení oba pánové oslavili tak, že si napůl koupili tryskové letadlo.

Tato skladba je vůbec nejhranější v celé historii Pink Floyd, od roku 1973 byla stále v repertoáru skupiny při koncertech (v roce 1977 na turné k Animals jako přídavek) a byla součástí i všech sólových turné Gilmoura i Waterse. Stala se také historicky nejhranější skladbou na amerických rádiích.

Waters produkoval i „pseudo-živou“ verzi této skladby na B-stranu singlu z roku 1987.

Když byl Gilmour pozván do zábavné show Nicky Horne´s Radio One“ bylo mu autorem povoleno, aby nechal zahrát krátký kousek z demo nahrávky, kde je slyšet Waters jak zpívá za doprovodu své dvojmo předabované akustické kytary. Tato demo nahrávka se stala jako mnoho dalších rarit součástí The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

„V každém jazyce“ K této skladbě zatím nebyl přidán žádný komentář.

„VELKÉ NADĚJE“ Asi nejlepší, nejznámnější a také nejhranější skladba celé „powatersovské“ éry Pink Floyd. Gilmour připustil, že byla první, kterou pro album připravil a že je možná nejosobnější z těch, které kdy napsal. Je i proto pravidelnou součástí všech Gilmourových vystoupení.

Hlavním tématem krásného lyrického textu je ohlédnutí se za dětsvím, za životem, je to výpověď stárnoucího muže o jeho pocitech při myšlenkách na uplynulý život. Skladba je plná odkazů a paralel. Onen úvodní pohled za horizont, do dětství, je vzpomínkou na bezstarostné doby (strávené na Grantchester Meadows), myšlenky na dospívání proudící podél Long Road se zase potkávají na březích řeky Cut (řeka západně od Londýna). Mimochodem, ona Long Road je zároveň slovní hříčkou, je to fráze z oblíbeného anglického přísloví, že „nudný život je jako rovná dlouhá cesta bez zatáček a odboček (Long Road)“. Malá stvoření, kterými „kapela“ připoutala vypravěče do přízemnosti života, to jsou zase drobné malichernosti, které spolehlivě zhatí jakékoli štěstí. A tak bychom mohli pokračovat. Život jde dál, kráčíme jím, ale nedokážeme nevzpomínat se smutkem a nostalgií na minulost. A ty myšlenky jsou nekonečné, plynoucí jako voda v nekonečné řece.

Zvon, který zvoní na závěr skladby není „Division bell“ z britského parlamentu, kde se tento zvon užívá k vymezení času, který mají poslanci na rozhodnutí, zda budou hlasovat pro nebo proti návrhu (byť by na to odkazoval název alba i verš z první sloky). Jedná se pravděpodobně buď o zvon z Cambridge College nebo z Ely Cathedral, které jsou obě na promo videu Storma Thorgersona (katedrála v Cambridge je také na obalu alba, na horizontu mezi mluvícími hlavami).

Úplně poslední zvuky na albu (ač téměř neslyšitelné, po mnohavtěřinové pauze za posledními tóny High Hopes) jsou záznamem telefonního rozhovoru Charlieho (syna Polly Samson) a Steve O’Rourkea, manažera Pink Floyd, který inspiroval Pink Floyd k tomu, aby jedno z hlavních témat alba byl nedostatek komunikace mezi lidmi. Toto je jediná odpověď na dávné prosby Stevea O’Rourkea, který kdysi Pink Floyd prosil, zda by si mohl na albu zahrát alespoň několik tónů…

„JEDNOHO DNE“ Úvodní zvuk vichru dává brzo prostor nezapomenutelnému a mrazení v zádech nahánějícímu basovému riffu (za přispění tzv. Bison Echo Boxu), který je doprovázen téměř identickým stacattem klávesových riffů a jednoduchými, ale výraznými bicími. Nakonec se přidává i elektrická kytara. Basová kytara je nahrána na dvě stopy, Gilmourova kytara je na třetí stopě a další Watersova kytara je na další stopě.

Tato skladba byla a je velmi oblíbená a bouřlivě přijímaná při živých vystoupeních – byla součástí mj. turné Pink Floyd P·U·L·S·E 1994, turné Davida Gilmoura k Rattle That Lock 2015, turné Rogera Waterse k Is This the Life We Really Want 2018 a byla také součástí setlistu turné Nick Mason’s Saucerful of Secrets 2018-2019.

Ve filmu Live At Pompeii a na většině koncertů měl tento kousek mnohem strašidelnější název („One Of These Days I´m Going To Cut You Into Little Pieces“ – tedy „Jednoho dne tě rozsekám na malé kousky“). Mimochodem, jedná se o celý „text“ skladby, který je také jedním ze dvou vokálních počinů Nicka Masona v rámci tvorby Pink Floyd.

Poznámka: Byť doslovný překlad by měl znít „Jednoho z těch dnů“ nebo „Jeden z těch dnů“, použili jsme frázi v češtině obvyklou a používanou.

„ZÁŘI DÁL, BLÁZNIVÝ DÉMANTE (Části 1-5)“ Při premiéře ve Francii v červnu 1974 a na dalších koncertech před vydáním na albu byla tato skladba hrána jako jeden celek i s některými pasážemi pozdější druhé části (resp. 6-9 podle členění na některých edicích alba). Společně s dalšími dvěma dlouhými skladbami (Raving And Drooling a Gotta Be Crazy, které se staly základem pro další album Animals) tak tvořila značnou část vystoupení. Zajímavostí je, že podle některých dobových kritik byl tento nový materiál „nezajímavý, postrádající melodii a zcela dle zvyku Pink Floyd příliš a příliš dlouhý“. A přesto se Shine On You Crazy Diamond později stala stěžejní skladbou nového alba Wish You Were Here a jedním z klenotů rockové historie.

Původně byla skladba inspirována Gilmourovým melancholickým kytarovým tématem, které bylo nahráno s vynikajícím doprovodem kláves Ricka Wrighta. Melodie skvěle odráží jakousi melancholii a smutek v textu, který je zcela bez pochyb o Sydu Barrettovi – tvoří jedinou výjimku, kdy se Waters věnoval ve své písni svému bývalému kolegovi a dlouholetému příteli naplno a bez jakéhokoliv skrývání.

Nahrávání této skladby bylo doprovázeno (kromě dusné atmosféry ve studiu) mnoha drobnými, ale nesmírně vyčerpávajícími problémy. Pro album nebyl nikdo ve skutečnosti „zapálený“ a skupina pracovala víceméně mechanicky a bez ducha (což ovšem není na albu nijak poznat), pod značným tlakem producenta a nahrávací společnosti, aby už už bylo k dispozici nové album „veleslavné“ skupiny, jež dobyla svět předchozím The Dark Side Of The Moon. Z této situace také vzešel motiv obalu alba. Je celkem známý přístup Davida Gilmoura, který navrhoval použít na jednu stranu již téměř hotovou Shine On You Crazy Diamond a „druhou stranu něčím zaplácnout“, ať je klid. Waters náladu ve studiu komentoval například tak, že titul by klidně mohl být „Wish We Were Here“, tedy „přál bych si, abychom tu byli my“. Často také docházelo k drobným nehodám. Například se kapele zdálo, že první nahrávka není dost dobrá, a tak po týdnech úmorné práce začali nahrávat znovu. Když už se zdálo, že je nahrávka v pořádku, zjistilo se, že nějaký zvukař přidal na některé stopy omylem echo a skladba tak byla opět nepoužitelná. Nálada ve studiu tomu odpovídala…

Nakonec byla skladba rozdělena na dvě části a rámuje tak celé album. Úvodní část skladby je na původních vinylových kopiích a nových reedicích uváděna jako „parts 1-5“ (v některých vydáních se můžeme setkat s označením „part one“):

Part 1: 0’00“ – 2’09“ (Wright/Waters/Gilmour)

Part 2: 2’09“ – 3’54“ (Gilmour/Waters/Wright)

Part 3: 3’54“ – 6’27“ (Waters/Gilmour/Wright)

Part 4: 6’27“ – 8’42“ (Gilmour/Wright/Waters)

Part 5: 8’42“ – 13’30“ (Waters)

„TLUSTÉ STARÉ SLUNCE“ Gilmour napsal tuto ryze anglickou píseň jako pokračování ke Grantchester Meadows z alba Ummagumma. Skladba je plná jemné hudby, od úvodního vyzvánění zvonů až po jemnou akustickou kytaru a zastřené bicí a je výborným kandidátem na nejcitlivější píseň v Gilmourově kariéře. Skladbu vrcholící jedním z prvních pověstných kytarových sól zařadil Gilmour také na setlist posledních tour k albům On An Island a Rattle That Lock.

„NÁVRAT K ŽIVOTU“ Jediná skladba na albu, na které se podílel výhradně Gilmour (přestože dojem z živých vystoupení je takový, že na ni Gilmour není zrovna hrdý).

Skladbu zahajuje bluesová kytara, následovaná jeho tichými vokály. Jednoduchý rytmus se objeví se začátkem druhé sloky, ale skladba ve skutečnosti nemá žádný velký náboj a vyznívá poněkud „do ztracena“.

„ŽAL“ Dlouhou dobu se mělo za to, že text je o Rogeru Watersovi, avšak David Gilmour to popřel s tím, že text je inspirován jistou básní. I když přiznal, že si nepamatuje jakou. Poprvé ve své kariéře napsal Gilmour text dříve než hudbu. Poslední verš „of promises broken“ byl také dlouho velkým favoritem na titul celého alba.

Vynikající zvuk kytary na počátku skladby (a během živých vystoupení i na jejím konci) byl objeven Gilmourem při improvizaci s PA systémem na zvukové zkoušce před koncertem v losangelesské Sports Arena pravděpodobně již v dubnu 1975 – během turné k albu Wish You Were Here. Gilmour později uvedl, že kytara byla nahrána jako první a zcela samostatně.

Celkově se jedná o vznešeně řečeno „dobře zvládnutý floydovský standard“. Skladba je dodnes velmi oblíbená, byla součástí setlistu obou závěrečných turné Pink Floyd a také turné k albu Rattle That Lock Davida Gilmoura. A pro mnoho fanoušků trochu napravuje poněkud rozpačitý dojem z celého alba, trochu ve smyslu „konec dobrý, všechno dobré“.

Pink se naplno „mění“ v diktátora a povoluje uzdu nejhorším myšlenkám.

„Utíkej jako ďas“ Na první poslech je pulzující baskytara a elektrická kytara velmi podobná disko nebo „military“ stylu 2/4 tempa a tvoří tak z hudby velmi jednoduchý kus, ale ve skutečnosti je to asi ten nejlepší základ pro Watersův text, který je stejně přímý jako hudba.

Při původních živých vystoupeních na turné The Wall i na Waterových sólových tour tuto skladbu doprovázelo nafukovací prase a Roger měl neskutečnou zálibu ohlašovat tuto skladbu jako „Run Like Fuck“ s věnováním „všem paranoidním dítkům v hledišti“.

Tato skladba patří zároveň k oblíbeným Gilmourovým kouskům, který k ní napsal hudbu když pracoval na svém sólovém albu v roce 1978. Hrál ji pravidelně na svých sólových turné.

Pink Floyd tuto skladbu hráli často jako úplně poslední přídavek, kdy osvětlovači a mistři na světelné efekty spustili něco, čemu říkali „utajený faktor číslo deset“. Což nebylo nic jiného, než odstartování úplně všech (i jednotlivě úžasných) efektů, včetně výbuchů v přední části pódia, laserů, světelných panelů pod pódiem, které někdy zobrazovaly text nebo názvy skladeb, které se změnily při této skladbě v ohnivé peklo, končíčí současně s posledním tónem mohutným výbuchem. Nutno podotknout, že energetická náročnost měla za následek četné výpadky proudu… Tímto velmi efektním závěrem vyvrcholil také památný koncert Pink Floyd na pražském Strahově v roce 1994.

Ve filmu „La Carrera Panamericana“ při této skladbě nahradil Guy Pratt Rogera Waterse a změnil i text z „…send you back to mother in cardboard box“ na „send you back to New York“.

„ČAS“ Tato skladba je velmi slavná díky své úvodní kakofonii, která obsahuje zvuk bezpočtu hodinových strojků, jež naráz začnou zvonit, odbíjet a cinkat ve všech možných zvukových podobách. Tento kousek byl nahrán zároveň i jako jakýsi test kvadrofonního zařízení ve studiu EMI a je také dobrým testovacím materiálem pro různá přehrávací zařízení (ta nepříliš kvalitní si s takovým přívalem „výšek“ prostě neporadí). Celé to má vyjadřovat Watersův strach ze stárnutí (stejně jako mnohem výmluvněji text, který následuje) a také jeho strach z toho, že čas jen tak plyne kolem a vlastně nic se neděje (docela ironie, když si uvědomíme Watersovy osudy…). Gilmour a Wright později zpívali tento kus, doprovázeni doprovodnými zpěvačkami.

Gilmourova hra na kytaru je v této skladbě s ničím nesrovnatelná a jeho sólo zde je často citováno a bylo i několikrát přepsáno v různých učebnicích hry na kytaru.

Původní verze skladby, uváděná živě před vydáním alba, byla mnohem pomalejší a s výrazně vyššími vokály.

Watersův text, který se zmiňuje o „setrvávání v tichém zoufalství“ a o „pravém angličanství“ vychází z autobiografické knihy s názvem „Walden“ z roku 1854 autora Henry Davida Thoreaua, kde se objevují věty typu „masy mužů jen tráví své životy v tichém zoufalství“.

„Dýchej (Repríza)“ Po konci písně Time s jejím ponurým textem přichází skladba Breathe Reprise. Na některých vydáních je uváděna jako samostatné skladba, někdy je odlišena jiným formátem písma v názvu, někdy jako samostatná skladba zcela chybí a je součástí Time. Jedná se jen o krátkou skladbu s textem, který je přeci jen o dost optimističtější a svým smířlivým vyzněním koriguje depresivní vyznění Time.

Pink v hotelovém pokoji zkolaboval, show je v ohrožení. Manažer přivádí doktora, aby píchl Pinkovi injekci, která by ho opět postavila na nohy.

„Pohodlně otupělý“ Motiv písně má základ ve skutečné události, kdy jednou donutili Waterse, aby odehrál představení, přestože bral velmi silné léky proti hepatitidě. Jde o vrcholnou skladbu Pink Floyd, pro mnoho fanoušků tu vůbec nejlepší. Proto zústává velkým paradoxem, že je založena na demu skladby, kterou David Gilmour napsal pro svou sólovou desku, ale protože ji nepovažoval za příliš povedenou, uložil ji „do šuplíku“. Poté, co ji přinesl do studia k případnému využití, byla doplněna Watersovým skvělým textem a po mnoha různých pracovních verzích (vydaných v rámci The Wall Immersion Box Set většinou pod pracovním názvem The Doctor) vykrystalizoval finální mix, nadčasová píseň, jejíž součástí je také brilantní kytarové sólo, patřící ke klenotům rockové historie. Sólo je tak slavné, že dokonce dostalo svůj vlastní název („Come On Big Bum“). V celosvětové internetové anketě časopisu The Rolling Stone bylo čtenáři zvoleno nejlepším kytarovým sólem 20. století, před neméně slavným počinem Jimmyho Page v Zeppelinovské Stairway To Heaven. Sám Gilmour dnes považuje tuto skladbu za nejlepší, kterou kdy s Pink Floyd nahrál. Comfortably Numb je tak ceněná, že ji řada umělců převzala do svého repertoáru – na svých koncertech ji hraje (a skvěle!) například i taková legenda, jakými dnes jsou američtí Pearl Jam.

Během představení The Wall hrál a zpíval Gilmour své party v 15ti metrové výšce, na hřebeni stojící zdi.

Skladba je tak oblíbená, že byla součástí prakticky všech následujících turné Pink Floyd, Davida Gilmoura i Rogera Waterse. Většinou jako závěrečný kus celé show (v rámci turné P·U·L·S·E byla zařazena jako finále základní části koncertu).