Echoes – The Best Of Pink Floyd

„ASTRONOMICKÁ DOMINANCE“ První hlas na celém albu, recitující názvy nebeských útvarů přes megafon, patří Peteru Jennerovi, jednomu z manažerů skupiny. Úvodní zpráva v Morseově kódu, která nemá žádný smysluplný význam, dává brzy prostor klávesám Ricka Wrighta, Barrettovým echo kytarám a dosti razantním bicím Nicka Masona. Na okraj – není ve slovech „stars can frighten / hvězdy mohou nahánět strach“ již cítit prvotní náznak Barrettových paranoidních stavů?

„Podívej jak si Emily hraje“ Emily vyšla 16. června 1967 jako druhý singl Pink Floyd, dosáhla na 6. příčku britského singlového žebříčku. Původně byla nahrána jako mimoalbový singl, ovšem v americké edici The Piper At The Gates Of Dawn byla zařazena jako první skladba alba.

O inspiraci textu existuje víc teorií. Podle jedné prý jde o dívku, kterou Syd spatřil v lese, kde „spal“ pod vlivem drogy, některé prameny tvrdí, že inspirací byla dcera barona Younga, Emily Young, přezdívaná v klubu UFO „psychedelická školačka“. Stejně tak je trochou tajemství zahaleno samotné nahrávání skladby – původně měla vzniknout v mnohem delší verzi, byla zkracována a několikrát přemíchávána. A vzhledem k tomu, že se původní záznamy ztratily, nebylo možné v pozdějších letech vytvořit plnohodnotný stereo mix.

Skladba patří do rock`n`rollové Síně slávy jako jedna z 500 písní, které formovaly rockovou hudbu.

Pinkova školní léta.

„Nejšťastnější dny našich životů“ Je snad někdo, kdo by věřil, že jsou to ty nejkrásnější roky v našem životě? Roger tomu očividně příliš nevěří.

Ve filmu je Pink přistižen při činu, kdy psal ve škole „pod lavicí“ básničky. Učitel mu je zabavil a aby ho co nejvíce ponížil, „tu nejosobnější“ před třídou přečetl. Není příliš jasné, proč je onou básničkou, která by měla být lyrická a citlivá, zrovna úvodní sloka písně Money z alba Dark Side Of The Moon… Že by to bylo kvůli její nesmírné popularitě v USA…?

V každém případě jde o vyjádření velmi nepřátelského postoje vůči arogantním, povýšeným a přesto doma ponižovaným učitelům. První velká kritika zkostnatělého vzdělávacího systému Velké Británie.

Pinkovy školní útrapy pokračují.

„Další cihla do zdi, část 2“ Waters se zde nemůže smířit se zatuchlým prostředím – škrobeným, plným arogance a zpátečnictví. Kritikové použili text k této skladbě jako bič na cokoliv, co se jim na Pink Floyd nelíbilo. Hlavní námitky však měli moralisté proti tomu, že skladba je „výrazně proti vzdělávacímu systému“ a přitom neváhali Pink Floyd vtáhnout do problému samotné bezbranné děti tím, že členy školního pěveckého sboru ze sousedství nahrávacího studia „přinutili“ zpívat vokály o tom, že nepotřebují žádné vzdělání ani kontrolu myšlení. Paradoxem je, že členové sboru nedostali za svůj počin ani kopii alba (resp. dostali ji i s věnováním až poté, co si jejich učitel stěžoval u EMI).

Ve skutečnosti však Waters v této skladbě varuje před krutými a zkostnatělými učiteli, kteří zabraňují svobodnému rozvoji dítěte a nutí ho pohybovat se po stále stejných kolejích osvědčených postupů. Navazuje tak tématicky na předchozí The Happiest Days Of Our Lives.

Z této skladby se stala jedna z nejznámějších skladeb vůbec, nejen pro svůj pulzující basový riff a provokativní text. Není divu, že se stala například i hymnou studentů v Jihoafrické republice když se bouřili proti vzdělávacímu systému a byla tam proto zakázána.

Text uvedený v bookletu neodpovídá přesně skutečnosti – jednak je uvedena pouze první polovina (byť druhá je prakticky stejná) a jednak není přesný v některých detailech („leave the kids“ a „leave us kids“ apod.).

„OZVĚNY“ Skupina zaplnila druhou stranu alba téměř čtyřiadvacetiminutovou skladbou, která patří k těm nějzářivějším klenotům z dílny Pink Floyd. Pro mnoho fanoušků jsou Echoes dokonce nejoblíbenější skladbou vůbec.

Kompozici tvoří více než dvacet témat spojených dohromady různými kytarovými a klávesovými riffy a motivy. Ikonickým se v této skladbě stal také zpěv – obstarali ho dvojhlasně David Gilmour s Rickem Wrightem.

Původní text byl několikrát přepracován. V rané verzi se text dokonce opíral o osvědčenou mystiku vesmíru, avšak později napadlo Waterse přesměrovat svou obrazotvornost z vesmírných dálav do hlubin oceánů (původní verš „Planets meeting face to face“ nahradil verš „Overhead the albatrosses“ atd.). Úvodní „sonarový“ zvuk, který snad nejvíc přiměl Waterse nahlédnout pod hladinu moří, je výsledkem náhody, kdy si v přestávce mezi nahráváním Rick Wright brnkal na piáno náhodou zapojené do zpětného zesilovače Leslie. Zvuk se kapele tak líbil, že ho použili na začátek skladby a objevuje se i na jiných místech. Střední část Echoes pak byla vypůjčena z motivu z nedokončené skladby Embryo. Měnil se i název skladby – ten původní zněl „Nothing, Parts 1- 24“. S pokračující prací na skladbě se její název změnil (a dlouho tak zůstával) na „Son Of Nothing“, popř. „Return Of The Son Of Nothing“ – podle monstra z jednoho japonského hororu.

Přestože měla skladba u obecenstva úžasný úspěch (jedna z těch skladeb, u kterých si dav vynucoval další a další improvizace a nechtěl aby hudba skončila), byl Waters tímto přeci jen poněkud dlouhým a na hraní náročným kouskem znuděn. Bavil se dosti svérázným způsobem tak, že pojmenovával skladbu přihlouplými názvy jako „Looking Through The Knotholes In Granny´s Wooden Leg“ („Pohled skrz díry po suku v babiččině dřevěné noze“) nebo „We Won The Double“ („Vyhráli jsme dabl“), což se týkalo toho, že jeho oblíbený fotbalový tým vyhrál oba poháry v anglické lize. Název „The March Of The Dambusters“ by byl legrační taky, až na to, že skupina tuhle skladbu nikdy v Německu nehrála.

Skladba byla použita jako soundtrack k několika pasážím z filmu „Chrystal Voyager“, které obsahovaly záběry na vlny narážející na pobřeží. V roce 1990 chtěla jistá firma tuto scénu včetně hudby z Echoes použít na reklamu na čistič WC. Pochopitelně neuspěla s žádostí o propůjčení práv.

V poslední době se skladba objevila živě v rámci turné Davida Glimoura k albu On An Island a byla vydána také na živém záznamu Live in Gdańsk, kde Rick Wright hostoval. Po smrti Ricka Wrighta prohlásil David Gilmour, že již nikdy tuto skladbu živě nezahraje, protože je díky duetu s Rickem pro něj až příliš osobní.

Pink je uzavřen za svou zdí a oddělen od okolního světa a víc a víc propadá svým depresím a halucinacím – červi už se zažrali do jeho mozku, jakákoli pomoc se zdá zbytečná.

„Hej, ty“ V textu Hey You se poprvé objevuje zmínka o červech – dalším ze symbolů alba. Charakterizují Pinkovu chorobu, zosobňují představitele totalitní moci nad Pinkovým vědomím…

Skutečnost, že text k této skladbě byl v originálním bookletu na jiném místě, je jen dalším důkazem zmatků, které vydání alba doprovázely – byla na poslední chvíli přesunuta na jiné místo alba. Na baskytaru tu hraje David Gilmour.

Píseň byla kompletně vypuštěna z filmové verze, přestože se má za to, že v raných střizích se zde jisté části vyskytují.

Při živých vystoupeních zahajovala Hey You druhou polovinu koncertu, bez jakéhokoli upozornění. Skupina byla skryta za zdí, včetně doprovodné světelné show. Diváci zírali do zdi… To byl zbytek původní Watersovy myšlenky, že takto by měla skupina odehrát celou druhou polovinu představení, aby tak demonstrovala odcizení od diváků. Nakonec se tato myšlenka zdála přece jen příliš „drsná“, zůstala v této formě jen u Hey You. V koncepci představení se objevilo několik technických „vychytávek“, díky nimž mohli členové Pink Floyd hrát v otevřených průhledech zdi, na zdi, před zdí… Zeď se tak stala přirozenou součástí samotné show, nejen oddělujícím mementem.

Waters hrál Hey You během svých koncertů v roce 1984/5 a skupina ji hrála jako přídavek na turné P·U·L·S·E k albu The Division Bell z roku 1994.

„OPUŠTĚNÝ“ Instrumentálka založená na kytaře, místy připomínající náladu Comfortably Numb. Poprvé předváděna živě až v polovině turné, v Norsku, kde skladbu doprovázely záběry velryb plujících v moři a je možné, že se jednalo o rýpnutí do země, která (přes veškerou snahu ekologů) stále pokračuje v lovu velryb.

„STRHUJÍCÍ PODÍVANÁ NA OBLOZE“ Přestože jde o instrumentálku, jedná se zcela jistě o jednu z nejvýmluvnějších skladeb o smrti vůbec. To, že se jedná o instrumentální skladbu (pouze s krátkými mluvenými pasážemi na začátku a konci o tom, že se autor nebojí smrti, kdykoliv by měla přijít), nijak nesnižuje její výsledný dojem. Co však tvoří tuto skladbu výjimečnou (kromě snových kláves Ricka Wrighta), jsou vokály zpěvačky Clare Torry, bývalé gospelové zpěvačky, která z této skladby vytvořila doslova nadpozemskou záležitost. Clare nahrála tuto skladbu několikrát s různými výškami hlasu, s různou melodikou i rychlostí a výsledná skladba je kombinací toho nejlepšího. Za poznámku stojí i to, že za celou svoji práci dostala plat 30 liber a lahev červeného vína.

Původní titul skladby byl The Mortality Sequence a šlo o snovou skladbu bez později přidaných vokálů, velmi pomalou, ponurou, až depresivní. Jedna z verzí vyšla jako součást The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

Skladba byla později použita i v reklamě na Nurofen, pro kterou ovšem byla znovu nahrána (s Clare Torryovou, avšak s jinými hudebníky).

Na některých CD verzích tato skladba plynule přechází v Money a maskuje tak místo, kde původně končila první strana LP desky.

„Zadejte kurz směr srdce slunce“ Název této hypnotické skladby je vychází z citátu Williama S. Borroughse. Pink Floyd ji hráli již od roku 1967, tedy ještě se Sydem Barrettem. Je známým faktem, že Syd stačil nahrát některé úryvky pro album Saucerful Of Secrets a že David Gilmour jeho práci dokončil. Tato skladba je tedy pravděpodobně jedinou v historii kapely, která se objevila na některém z alb a kterou nahráli Pink Floyd v pětičlenném obsazení. Text, který je Watersovým počinem, hledá údajně inspiraci v jedné z knih klasické čínské poezie.

Skladbu s velkou oblibou zařazuje Roger Waters do setlistů svých vystoupení a píseň bývá také velmi vřele přijímána. Byla také součástí koncertního programu Nick Mason`s Saucerful Of Secrets.

„PRACHY“ Další z unikátních kousků na tomto albu znamenal jednou pro vždy konec nábožně naslouchajících fanoušků, kteří v naprostém tichu a úžasu hltali každý tón. Tato skladba byla tak rytmická, pulzující, živá a oblíbená, že davy fanoušků na koncertech (zvláště v USA) neznali nic jiného než pokřik „Money! Money!“.

Základní hudební linka skladby je vytvořena velmi pulzující baskytarou, která byla nejprve několikrát nahrána a potom sestříhána po jednotlivých velmi malých kouscích dohromady. Agresivní saxofonový part je ceněným vkladem Dicka Parryho. Ony zvuky registračních pokladen, trhání papíru (potažmo papírových bankovek) a sypání mincí nahrál Waters sám doma za jedno odpoledne. Později to popisoval takto: „Má žena se tou dobou zabývala keramikou a měla na zahradě takové zařízení na míchání hlíny. Vždycky mě uchvátily ty zvuky, jaké to vydávalo, když se do hmoty připletl kámen. Tak jsem tam jednou zkusil hodit pár drobných a jak to dopadlo slyšíte sami…“

Watersova poznámka o tryskáči Lear v textu je ironickou narážkou na Masonovy a Gilmourovy lekce v létání, jejichž úspěšné dokončení oba pánové oslavili tak, že si napůl koupili tryskové letadlo.

Tato skladba je vůbec nejhranější v celé historii Pink Floyd, od roku 1973 byla stále v repertoáru skupiny při koncertech (v roce 1977 na turné k Animals jako přídavek) a byla součástí i všech sólových turné Gilmoura i Waterse. Stala se také historicky nejhranější skladbou na amerických rádiích.

Waters produkoval i „pseudo-živou“ verzi této skladby na B-stranu singlu z roku 1987.

Když byl Gilmour pozván do zábavné show Nicky Horne´s Radio One“ bylo mu autorem povoleno, aby nechal zahrát krátký kousek z demo nahrávky, kde je slyšet Waters jak zpívá za doprovodu své dvojmo předabované akustické kytary. Tato demo nahrávka se stala jako mnoho dalších rarit součástí The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

„UCHOVAT SI ŘEČ“ Úspěšná a oblíbená skladba. Gilmourem použitý Vocoder připomíná Pigs (Three Different Ones), přestože zbytek jeho práce na skladbě (kytara) je spíše podobný stylu The Wall a The Final Cut.

Úvodní, prostřední a závěrečný monolog písně patří brilantnímu fyzikovi profesoru Stephenu Hawkingovi, mimo jiné autorovi zásadní knihy „A Brief History Of Time“ („Stručná historie času“). Tomu jeho handicap (nevyléčitelná choroba ALS) znemožnil jakýkoli pohyb, připoutal jej na invalidní vozík a umožnil mu komunikovat výhradně protřednictvím speciálního monitoru, který dokáže sledovat pohyb očí po virtuální klávesnici, a počítače, který převádí data do syntetického hlasu.

Smutnou skutečností je, že touto zákeřnou chorobou trpěl také člen našeho fanklubu Dan Vašák. I on komunikoval pomocí tohoto systému – když mu jej fanklub pomáhal zajistit, dostalo se nám té cti, že jsme mohli několikrát hovořit s asistentem profesora Hawkinga. Mimo mnoha jiných úžasných věcí zaznělo i to, že tento velký vědec byl také příznivcem tvorby Pink Floyd. Mimo této skladby zní „jeho“ hlas také na albu The Endless River.

Profesor Hawking podlehl nemoci ALS 14. března roku 2018. O významu jeho osobnosti svedčí fakt, že nahrávka hlasu byla řeckým hudebníkem Vangelisem převedena do hudebních motivů a odeslána k nejbližší černé díře, popel Stephena Hawkinga pak byl uložen ve Westminsterském opatství mezi hroby Charlese Darwina a Isaaca Newtona.

Dan Vašák navždy odešel do Rickovy a Sydovy společnosti 5. října 2015.

Nikdy nezapomeneme!

„OVCE“ Od roku 1974 byla skladba Sheep hrána živě pod názvem Raving And Drooling, někdy uváděna i s více konkrétním názvem „Raving And Drooling I Fell On His Neck With A Scream“ (což byl původně první řádek textu).

Waters ve finální verzi textu (opět inspirován Orwellem) předpokládá, že kdybychom byli vedeni Prasaty a jejich sluhy Psy, byla by většina z nás jen bezbrannými Ovcemi a směřovali bychom jenom ke svojí vlastní záhubě, aniž bychom jakkoliv pochopili systém, který toto umožnil (na konci se však i tupé Ovce vzbouří a svrhnou Psy).

I když je zde výrazná kytara Davida Gilmoura, skladba drží pohromadě úředevším díky skvělému basovému partu. Gilmourův příspěvek je hlavně doprovod k biblickému textu, který měl původně recitovat Nick Mason, ale na albu tuto práci převzal neznámý člen doprovodného týmu Pink Floyd. Text je pochopitelně velmi „drsně“ parafrázován, aby dokreslil téma skladby.

V roce 1987 měla být tato skladba součástí turné Pink Floyd, ale byla stažena z programu, protože Gilmour nebyl ochoten zpívat Watersovy vokály a text, se kterým se zase tak moc neztotožňoval.

Poznámka: Ve skladbě je citován Žalm 23 z Knihy žalmů („Pán je můj pastýř“). Text žalmu byl Watersem výrazně upraven, z původního znění zůstaly nezměněny pouze první 2 verše (mezi něž je v textu vložen verš „He makes me down to lie“). Zbytek textu je zcela změněn a pouze formou a skladbou, nikoli obsahem, odpovídá původnímu žalmu. Vzhledem k faktu, že v přepisech textu Sheep je pro tuto pasáž použita archaická angličtina, byl pro překlad zvolen původní český text z prvního překladu Bible z originálních jazyků (nikoli z latiského překladu), tj. z Bible Kralické, vydané Jednotou bratrskou v Kralicích v 16.století.

„ŽAL“ Dlouhou dobu se mělo za to, že text je o Rogeru Watersovi, avšak David Gilmour to popřel s tím, že text je inspirován jistou básní. I když přiznal, že si nepamatuje jakou. Poprvé ve své kariéře napsal Gilmour text dříve než hudbu. Poslední verš „of promises broken“ byl také dlouho velkým favoritem na titul celého alba.

Vynikající zvuk kytary na počátku skladby (a během živých vystoupení i na jejím konci) byl objeven Gilmourem při improvizaci s PA systémem na zvukové zkoušce před koncertem v losangelesské Sports Arena pravděpodobně již v dubnu 1975 – během turné k albu Wish You Were Here. Gilmour později uvedl, že kytara byla nahrána jako první a zcela samostatně.

Celkově se jedná o vznešeně řečeno „dobře zvládnutý floydovský standard“. Skladba je dodnes velmi oblíbená, byla součástí setlistu obou závěrečných turné Pink Floyd a také turné k albu Rattle That Lock Davida Gilmoura. A pro mnoho fanoušků trochu napravuje poněkud rozpačitý dojem z celého alba, trochu ve smyslu „konec dobrý, všechno dobré“.

„ZÁŘI DÁL, BLÁZNIVÝ DÉMANTE“ Rozsáhlou kompozici, věnovanou Sydu Barrettovi, tvoří v konečné podobě na albu Wish You Were Here devět částí. Prvních pět z nich album zahajuje a obvykle jsou uváděny jako Shine On You Crazy Diamonds (parts 1-5), zbylé 4 pak album uzavírají jako Shine On You Crazy Diamonds (parts 6-9). Při své premiéře ve Francii v červnu 1974 a na dalších koncertech před vydáním na albu byla tato skladba hrána jako jeden celek nebo také v různých varintách s některými vybranými částmi. Společně s dalšími dvěma dlouhými skladbami (Raving And Drooling a Gotta Be Crazy, které se staly základem pro další album Animals), tak tvořila značnou část vystoupení. Zajímavostí je, že podle některých dobových kritik byl tento nový materiál „nezajímavý, postrádající melodii a zcela dle zvyku Pink Floyd příliš a příliš dlouhý“. A přesto se Shine On You Crazy Diamond později stala jednou ze stěžejních skladeb Pink Floyd a také jedním z klenotů rockové historie.

Původně byla skladba inspirována Gilmourovým melancholickým kytarovým tématem, které bylo nahráno s vynikajícím doprovodem kláves Ricka Wrighta. Melodie skvěle odráží jakousi melancholii a smutek v textu, který je zcela bez pochyb o Sydu Barrettovi – tvoří jedinou výjimku, kdy se Waters věnoval ve své písni svému bývalému kolegovi a dlouholetému příteli naplno a bez jakéhokoliv skrývání.

Nahrávání této skladby bylo doprovázeno (kromě dusné atmosféry ve studiu) mnoha drobnými, ale nesmírně vyčerpávajícími problémy. Pro album nebyl nikdo ve skutečnosti „zapálený“ a skupina pracovala víceméně mechanicky a bez ducha (což ovšem není na albu nijak poznat), pod značným tlakem producenta a nahrávací společnosti, aby už už bylo k dispozici nové album „veleslavné“ skupiny, jež dobyla svět předchozím The Dark Side Of The Moon. Z této situace také vzešel motiv obalu alba. Je celkem známý přístup Davida Gilmoura, který navrhoval použít na jednu stranu již téměř hotovou Shine On You Crazy Diamond a „druhou stranu něčím zaplácnout“, ať je klid. Waters náladu ve studiu komentoval například tak, že titul by klidně mohl být „Wish We Were Here“, tedy „přál bych si, abychom tu byli my“. Často také docházelo k drobným nehodám. Například se kapele zdálo, že první nahrávka není dost dobrá, a tak po týdnech úmorné práce začali nahrávat znovu. Když už se zdálo, že je nahrávka v pořádku, zjistilo se, že nějaký zvukař přidal na některé stopy omylem echo a skladba tak byla opět nepoužitelná. Nálada ve studiu tomu odpovídala…

Při pozdějších živých vystoupeních byly a jsou často hrány části 1-5 (případně části 2-5), případně doplněné o část 7 s textem.

„ČAS“ Tato skladba je velmi slavná díky své úvodní kakofonii, která obsahuje zvuk bezpočtu hodinových strojků, jež naráz začnou zvonit, odbíjet a cinkat ve všech možných zvukových podobách. Tento kousek byl nahrán zároveň i jako jakýsi test kvadrofonního zařízení ve studiu EMI a je také dobrým testovacím materiálem pro různá přehrávací zařízení (ta nepříliš kvalitní si s takovým přívalem „výšek“ prostě neporadí). Celé to má vyjadřovat Watersův strach ze stárnutí (stejně jako mnohem výmluvněji text, který následuje) a také jeho strach z toho, že čas jen tak plyne kolem a vlastně nic se neděje (docela ironie, když si uvědomíme Watersovy osudy…). Gilmour a Wright později zpívali tento kus, doprovázeni doprovodnými zpěvačkami.

Gilmourova hra na kytaru je v této skladbě s ničím nesrovnatelná a jeho sólo zde je často citováno a bylo i několikrát přepsáno v různých učebnicích hry na kytaru.

Původní verze skladby, uváděná živě před vydáním alba, byla mnohem pomalejší a s výrazně vyššími vokály.

Watersův text, který se zmiňuje o „setrvávání v tichém zoufalství“ a o „pravém angličanství“ vychází z autobiografické knihy s názvem „Walden“ z roku 1854 autora Henry Davida Thoreaua, kde se objevují věty typu „masy mužů jen tráví své životy v tichém zoufalství“.

„fletcherův pamětní domov“ Titul je opět připomínkou Watersova otce (jeho celé jméno bylo Eric Fletcher Waters), kterému bylo i samotné album věnováno. Waters zde navrhuje, aby byli všichni mocní světa soustředěni v jednom domově a mohli si tak zkoušet svoje „hračky“ sami na sobě a nakonec by mohlo být uplatněno „konečné řešení“ (odkaz na „konečné řešení židovské otázky“ tedy vyhlazování Židů za druhé světové války). Další velmi působivé kytarové sólo je důvodem, proč se tato skladba líbí i Gilmourovi. Píseň je jedním z nejsilnějších bodů Video EP, kdy představuje Napoleona v obleku, který je mu příliš velký a také Thatcherovou a různé jihoamerické generály („meat packing glitterati“), kteří se hádají o poloze kroketové koule, zatímco Winston Churchill jen přihlíží…

Pink v hotelovém pokoji zkolaboval, show je v ohrožení. Manažer přivádí doktora, aby píchl Pinkovi injekci, která by ho opět postavila na nohy.

„Pohodlně otupělý“ Motiv písně má základ ve skutečné události, kdy jednou donutili Waterse, aby odehrál představení, přestože bral velmi silné léky proti hepatitidě. Jde o vrcholnou skladbu Pink Floyd, pro mnoho fanoušků tu vůbec nejlepší. Proto zústává velkým paradoxem, že je založena na demu skladby, kterou David Gilmour napsal pro svou sólovou desku, ale protože ji nepovažoval za příliš povedenou, uložil ji „do šuplíku“. Poté, co ji přinesl do studia k případnému využití, byla doplněna Watersovým skvělým textem a po mnoha různých pracovních verzích (vydaných v rámci The Wall Immersion Box Set většinou pod pracovním názvem The Doctor) vykrystalizoval finální mix, nadčasová píseň, jejíž součástí je také brilantní kytarové sólo, patřící ke klenotům rockové historie. Sólo je tak slavné, že dokonce dostalo svůj vlastní název („Come On Big Bum“). V celosvětové internetové anketě časopisu The Rolling Stone bylo čtenáři zvoleno nejlepším kytarovým sólem 20. století, před neméně slavným počinem Jimmyho Page v Zeppelinovské Stairway To Heaven. Sám Gilmour dnes považuje tuto skladbu za nejlepší, kterou kdy s Pink Floyd nahrál. Comfortably Numb je tak ceněná, že ji řada umělců převzala do svého repertoáru – na svých koncertech ji hraje (a skvěle!) například i taková legenda, jakými dnes jsou američtí Pearl Jam.

Během představení The Wall hrál a zpíval Gilmour své party v 15ti metrové výšce, na hřebeni stojící zdi.

Skladba je tak oblíbená, že byla součástí prakticky všech následujících turné Pink Floyd, Davida Gilmoura i Rogera Waterse. Většinou jako závěrečný kus celé show (v rámci turné P·U·L·S·E byla zařazena jako finále základní části koncertu).

„když tanky prolomily obklíčení“ Komentovat tuto skladbu, její motiv, název, historii je poměrně složité. Součástí alba „The Final Cut“ je až od vydání CD reedice v roce 2004. Všechna předchozí vydání tuto píseň neobsahují a mají pouze 12 skladeb. Pojďme tedy postupně:

1. Tato skladba byla původně určena pro album The Wall (a Waters ji spolu s Bring The Boys Back Home dokonce považoval za jednu z nejdůležitějších), přesto byla nakonec, možná z důvodu nedostatku prostoru, vypuštěna. Stejně jako řada dalších skladeb, na jejichž základě později album The Final Cut vzniklo. Fanoušci ji přesto mohli znát z filmové verze The Wall, kde byla použita jako úvodní skladba. Byla také součástí živých vystoupení, ovšem ve vydaném záznamu Is There Anybody Out There? The Wall live 1980-81 také chybí. Skladba tak byla mimo filmu dostupná na singlu, který vyšel pro podporu The Final Cut. Což samo o sobě opět jen umocnilo názor mnoha fanoušků, že The Final Cut není nic jiného, než materiál, který se jaksi nevešel na The Wall. Poprvé skladba oficiálně vyšla až na kompilaci Echoes – The Best Of Pink Floyd v roce 2001. Při přípravě reedice alba The Final Cut v roce 2004 byla zařazena jako track č. 4 a ve všech následujících vydáních již figuruje jako organická součást díla.

2. Tento text je možná tím nejosobnějším, který kdy Roger Waters napsal. Popisuje velmi epicky jeden z hlavních motivů alba The Wall a vlastně i The Final Cut – smrt Watersova otce Erica Fletchera Waterse, který zahynul při vylodění spojenců v jižní Itálii, konkrétně při bránění předmostí u Anzia v lednu 1944. Se ztrátou otce se Roger Waters vyrovnává dodnes, je to moment, který zásadním způsobem ovlivnil nejen jeho život, ale také celou jeho hudební tvorbu.

3. Název písně je pro českého posluchače poněkud obtížně přeložitelný, a to především kvůli pravidlům českého jazyka. Waters použil v názvu i v textu označení německého těžkého tanku (Panzerkampfwagen) Tiger, překlad by tedy správně měl znít „Když se Tigry osvobodily“. To ovšem našince poněkud tahá za uši, zvolili jsme proto poněkud upravený a smysluplnějí (byť méně doslovný) překlad „Když tanky prolomily obklíčení“.

„JEDNOHO DNE“ Úvodní zvuk vichru dává brzo prostor nezapomenutelnému a mrazení v zádech nahánějícímu basovému riffu (za přispění tzv. Bison Echo Boxu), který je doprovázen téměř identickým stacattem klávesových riffů a jednoduchými, ale výraznými bicími. Nakonec se přidává i elektrická kytara. Basová kytara je nahrána na dvě stopy, Gilmourova kytara je na třetí stopě a další Watersova kytara je na další stopě.

Tato skladba byla a je velmi oblíbená a bouřlivě přijímaná při živých vystoupeních – byla součástí mj. turné Pink Floyd P·U·L·S·E 1994, turné Davida Gilmoura k Rattle That Lock 2015, turné Rogera Waterse k Is This the Life We Really Want 2018 a byla také součástí setlistu turné Nick Mason’s Saucerful of Secrets 2018-2019.

Ve filmu Live At Pompeii a na většině koncertů měl tento kousek mnohem strašidelnější název („One Of These Days I´m Going To Cut You Into Little Pieces“ – tedy „Jednoho dne tě rozsekám na malé kousky“). Mimochodem, jedná se o celý „text“ skladby, který je také jedním ze dvou vokálních počinů Nicka Masona v rámci tvorby Pink Floyd.

Poznámka: Byť doslovný překlad by měl znít „Jednoho z těch dnů“ nebo „Jeden z těch dnů“, použili jsme frázi v češtině obvyklou a používanou.

„MY A ONI“ Wright tuto skladbu zkomponoval původně jako instrumentálku pro piáno pro film (a album) Zabriskie Point s neoficiálním pracovním názvem „The Violent Sequence“. Pod tímto názvem byla skladba hrána jen jednou na koncertu v roce 1970, kdy se museli Pink Floyd obejít bez obvyklého vybavení. Různé improvizace a sóla z ní potom vytvořili více než 21 minut dlouhou skladbu.

Skladba je stejně jako Money obohacena o Perryho saxofon – až na to, že zde je podstatně tišší a ukázněnější. Při prvních verzích a prvních koncertech tuto skladbu zpíval Waters, ale později ji zpíval spíše Gilmour (s doprovodem Ricka Wrighta, hlavně v závěru).

Text písně je silně protiválečný a anti-hierarchistický a kdyby byl o něco přímější a o něco méně filozofický, mohlo by se zdát, že přímo vypadl z alba The Wall.

Původní studiová verze byla nahrána s mnohem větší účastí saxofonových partů a trochu odlišnými mixy.

„UČIT SE LÉTAT“ Založena na klávesové instrumentálce Jona Carina vypráví tato píseň o tom, jak se David Gilmour učil létat. Gilmour byl známý tím, že v minulosti často chyběl při nahrávání, a jen se na dálku přes své kolegy omlouval, že „se učí létat“.

Anthony Moore, pozdější manažer skupiny Slapp Happy, napsal na toto téma text za významné asistence právě Davida Gilmoura. Uprostřed skladby jsou použity reálné záznamy komunikace paradoxně nikoli Davida Gilmoura, ale Nicka Masona s řídící věží během jeho první sólové pilotáže.

Pozměněná verze této skladby se stala prvním singlem na světě, který byl vydán pouze na CD (EMI CD EM 26), přestože EMI vydala několik málo vinylových kopií pouze pro propagační účely.

Storm Thorgerson navrhl dvě promo videa, jedno z nich bylo promítáno i během živých vystoupení.

„Arnold Layne“ První singl kapely vydaný 10. března 1967 (B stranu obsadila Candy And A Currant Bun). Text o „nebohém“ Arnoldovi, který krade dámské oblečení a převléká se do něj, je inspirován skutečnými událostmi – studentkám, kterým matka Rogera Waterse a matka Syda Barreta pronajímaly v Cambridge byt, se ztrácelo sušící se prádlo…

Přestože skladba zaznamenala celkem solidní úspěch v hitparádách (Top 20), kvůli kontroverznímu tématu ji stěžejní britská rádia odmítala uvádět. Píseň nakonec nevyšla na řadovém albu, ale zůstává velmi oblíbenou a byla součástí řady kompilací či jako bonus také výroční reedice prvního alba skupiny. Často byla uváděna v rámci živých vystoupení v raných dobách skupiny, do setlistu ji zařadil David Gilmour během turné k albu On An Island a je také nedílnou součástí vystoupení Nicka Masona a jeho Nick Mason’s Saucerful Of Secrets.

„PŘÁL BYCH SI, ABYS TU BYL“ Jedná se snad o jedinou píseň v historii Pink Floyd, ke které existoval text dříve než hudba. Skladba plynule přechází z předchozí Have A Cigar, spojená s ní zvukem levného tranzistorového rádia, které se někdo pokouší naladit na frekvenci, která by se mu líbila, až „náhodou“ natrefí na Wish You Were Here…a nechá ji tam.

Skladba je melancholická, zpívá ji David Gilmour s doprovodem akustické kytary a stejně jako Shine On You Crazy Diamond je především o Sydovi. Nebo jak se později vyjádřili Pink Floyd, o komkoliv kdo tu prostě není, kdo nám chybí…

Původně mělo být součástí skladby výrazné houslové sólo, které nahrál virtuos Stéphan Grapelli. Za nahrávku dostal 300 liber. Ovšem skupině se mix nelíbil a housle nakonec překrylo pro Floyd „typické“ skučení větru. Z houslového partu zbylo jen několik málo tónů (navíc sotva slyšitelných). Pracovní verze s uvedeným houslovým sólem byla vydána v rámci Wish You Were Here Immersion Box Set.

Skladba Wish You Were Here je dnes spolu s Another Brick In The Wall, Part 2 asi nejznámnější písní Pink Floyd mezi „nefanoušky“ skupiny.

„Blues jug-bandové kapely“ Jediná skladba Syda Barretta na albu a jeho jediný pěvecký příspěvek. Skladba není ve skutečnosti blues a už vůbec není hrána vězeňskou (tedy jug-band) kapelou, jak by mohl název napovídat. A to přesto, že Syd přivedl do studia De Lane Lea orchestr Armády Spásy a instruoval je slovy „…hrajte, co chcete“. Vznikla z toho ona kakofonie na konci skladby. Kompozice tak tvoří výmluvnou součást Barrettových schizofrenních textů, dávajících albu velmi pochmurný závěr, zvláště ony čtyři verše po falešném konci.

Tato skladba je jediná, která obsahuje slyšitelné rozdíly mezi stereo a mono verzí (ta pozdější obsahuje více kytary a odlišné vokály, navíc kanadská verze z dvojalba Nice Pair má ještě jiný stereo mix, jinde neznámý).

„VELKÉ NADĚJE“ Asi nejlepší, nejznámnější a také nejhranější skladba celé „powatersovské“ éry Pink Floyd. Gilmour připustil, že byla první, kterou pro album připravil a že je možná nejosobnější z těch, které kdy napsal. Je i proto pravidelnou součástí všech Gilmourových vystoupení.

Hlavním tématem krásného lyrického textu je ohlédnutí se za dětsvím, za životem, je to výpověď stárnoucího muže o jeho pocitech při myšlenkách na uplynulý život. Skladba je plná odkazů a paralel. Onen úvodní pohled za horizont, do dětství, je vzpomínkou na bezstarostné doby (strávené na Grantchester Meadows), myšlenky na dospívání proudící podél Long Road se zase potkávají na březích řeky Cut (řeka západně od Londýna). Mimochodem, ona Long Road je zároveň slovní hříčkou, je to fráze z oblíbeného anglického přísloví, že „nudný život je jako rovná dlouhá cesta bez zatáček a odboček (Long Road)“. Malá stvoření, kterými „kapela“ připoutala vypravěče do přízemnosti života, to jsou zase drobné malichernosti, které spolehlivě zhatí jakékoli štěstí. A tak bychom mohli pokračovat. Život jde dál, kráčíme jím, ale nedokážeme nevzpomínat se smutkem a nostalgií na minulost. A ty myšlenky jsou nekonečné, plynoucí jako voda v nekonečné řece.

Zvon, který zvoní na závěr skladby není „Division bell“ z britského parlamentu, kde se tento zvon užívá k vymezení času, který mají poslanci na rozhodnutí, zda budou hlasovat pro nebo proti návrhu (byť by na to odkazoval název alba i verš z první sloky). Jedná se pravděpodobně buď o zvon z Cambridge College nebo z Ely Cathedral, které jsou obě na promo videu Storma Thorgersona (katedrála v Cambridge je také na obalu alba, na horizontu mezi mluvícími hlavami).

Úplně poslední zvuky na albu (ač téměř neslyšitelné, po mnohavtěřinové pauze za posledními tóny High Hopes) jsou záznamem telefonního rozhovoru Charlieho (syna Polly Samson) a Steve O’Rourkea, manažera Pink Floyd, který inspiroval Pink Floyd k tomu, aby jedno z hlavních témat alba byl nedostatek komunikace mezi lidmi. Toto je jediná odpověď na dávné prosby Stevea O’Rourkea, který kdysi Pink Floyd prosil, zda by si mohl na albu zahrát alespoň několik tónů…

„KOLO“ Ač se na první poslech tato skladba zdá jako jedna z dalších Barrettových hudebních pohádek, má mnohem hlubší (a závažnější) význam. Jednak je tu (na rozdíl od některých jiných skladeb, např. Lucifer Sam) poměrně kultivovaná námitka proti chování Barrettovy přítelkyně a dále díky mezihře, dosti šílené ukázce „místnosti plné melodií“. Dosažená je stejným způsobem, jako později používaný efekt kvadrofonního PA systému, a tvoří ji změť zvuků hodinových mechanismů a nakonec i dosti strašidelných švitořících hlasů.